V roce 1990 v NDR proběhly velké změny v politickém směřování země, východní marka zanikla a občané z východu prožívali opojné chvíle z lehce nabyté tvrdé měny a možnosti neomezeného nákupu zboží v kapitalistické cizině. Ke konci roku došlo ke znovusjednocení obou rozdělených německých států, což bylo pro mnohé obyvatele dost šokující. Mladí fandové rockové muziky opojeni svobodou doplňovali dříve velmi chudé sbírky nosiči zahraničními klasikami žánrů a vypadalo to, že domácí soubory včetně Puhdys budou v paměti lidí navždy odsouzeni do role jakýchsi náhradníků, kteří v zemi suplovali nedostupné zahraniční hvězdy. Situace byla však v okolních socialistických státech dost podobná.
Tento stav předpokládali hudebníci z Puhdys mnohem dříve, než běžní občané, neboť díky výjezdům do zahraničí znali realitu. V rozhovoru to později připouštěl i Dieter Hertrampf : „Během výjezdu v osmdesátých letech jsme se přes vydavatelskou firmu dostali na jakousi dovolenou do USA. Zde jsme měli možnost navštívit několik rockových koncertů. Celí natěšení jsme navštívili klub, kde vystupovala jedna známá nejmenovaná kapela, která by v NDR vyprodala jakoukoliv halu a tam hrála pro čtyřicet diváků. Podívali jsme se s Dieterem na sebe a nemuseli jsme to dál rozebírat. Věděli jsme jedno – toto nás jednou bude čekat po změně systému a najednou jsme se na ty věci budoucí dívali trochu jinak“.
Je zajímavé, že pro sjednocení dle veřejných průzkumů bylo tehdy jen 29% občanů NDR. Nejistota a několik desetiletí propagandy udělalo své a zároveň mnoho lidí z východu nebylo zvyklých čelit realitě tržního hospodářství a různým negativům kapitalistické společnosti. To se až tak netýkalo členů Puhdys, kteří své našetřené peníze mohli investovat do podnikání. Peter Meyer provozoval diskotéku, Dieter Hertrampf si pořídil firmu, které pronajímala osvětlovací techniku a byl vlastníkem i nějakého nočního podniku a Harry kšeftoval se vším možným. Jen Dieter Birr zůstal u muziky a založil soubor Maschine Und Männer, s nímž společně s Klusem Scharfschwertem a dalšími muzikanty objížděl kluby a bary s několika novými písněmi, cover verzemi a slavnými hity Puhdys. Krom dvou, tří povedených soft rockových písní však tento počin nezaznamenal větší ohlas. Paralelně se původní sestava Puhdys mihla v březnu ´90 v TV u příležitosti svobodných voleb a jelikož se objevovaly první prosby (především od fan klubu Puhdys z Paderbornu) za obnovení činnosti kapely, Harry domluvil testovací koncert, který se uskutečnil v září 1990. Z důvodu malé propagace nedopadl nikterak slavně, přišlo cca 150 platících diváků, přesto mělo setkání muzikantů svá pozitiva v jakémsi slibu do budoucna, že by mohli spolu ještě něco natočit. Nakonec se celkem rychle objevil dvojcédéčkový výběr a po něm nová studiová novinka "Wie ein Engel“
Album startuje jakýmsi baladickým libretem s dominujícím piánem „Leben ist so oder so“, jehož text pochází od disidentského básníka a textaře Gerulfa Pannacha. V něm autor reflektuje novou dobu a naznačuje tu a v několika dalších textech snahu o nový začátek.
Ne - vždycky jsem nerad prohrával
ale někdy to bylo mé srdce
které jsem rád ztrácel
tak začínám žít znovu od začátku
Ten samý text album i zakončuje, ovšem v jiném, hudebně energickém soft rockovém balení. Obě verze jsou skutečně povedené. Následující „So weit die Füße tragen“ nese jasný rukopis obou hlavních skladatelů kapely, podepisuje se však na ní nepřítomnost producenta, který by výslednému zvuku dodal patřičný lesk, neboť toporný rytmus udávaný sekvencerem, a laciný, fanfárovitý zvuk syntenzátoru výsledek dosti kazí. Optimisticky použitá pasáž saxofonu dojem z odbytých aranží výsledek nezachrání. Titulní „radio friendly“ pop rockový hit „Wie ein Engel“ pranýřuje nebezpečnou zábavu berlínských teeneagerů, kteří se vozili zavěšení na vozech S Bahnu. Muzika i klip ke skladbě však odhaluje novou dosti usedlou tvář Puhdys, kteří působí jako zábavová kapela pro občany předdůchodových ročníků. To v bleděmodrém platí i pro navazující „Jenny“ v country rockovém balení, u níž si fanoušek chvílemi připadá jako na koncertu Michala Tučného. Z další podobně čtveřice je částečně snesitelná jen pop rocková „Ich leb` noch“, kdo má v oblibě „dupáky“ k táborovému ohni, může okusit „Schwarz auf weiß“ v podání Dietera Hertrampfa. Poněkud zvláštní je i zařazení jednoho z nejznámější songů - "Wenn ein Mensch lebt" z debutu Puhdys, snad snaha ukázat publiku, že kapela znovu začíná. Návrat do rockových luhů a hájů a starých pořádků příchází na chvíli s s přitvrzenou „Nein“, nálada se však mění s navazující „So wie früher“ - pseudo parafrází na vážnou muziku ve valčíkovém rytmu v podání syntenzátoru. Zde je naznačena textová linie, která se jako červená nit bude zjevovat i na budoucích deskách. Jedná se o určitou melancholii, čerpající z „ostalgie“ – ryze specifickém tvořícím se vzpomínání východních Němců po „starých dobrých časech“ v dobách NDR.
„Housle na nebi jsou rozladěné
a andělé už nezpívají
jako dřív.
Hvězdy jsou stále tam nahoře
ale obloha už neoslňuje
jako dříve“
Na stejnou strunu brnká i baladický hit „Was Bleibt“, který se v dalších desetiletích stává í koncertní trvalkou.
Neznal jsem mnoho věcí, některé věci mi chyběly
ale vždy jsem si něco našel
Snil jsem o zemi mléka a medu
A když jsem tam přišel, už to bylo pryč“
Porevoluční album „Wie ein engel“ bylo spíchnuto horkou jehlou z písní, kerý Birr s Meyerem museli ve chvatu napsat ke stávajícímu reunionu kapely. Jen tři,čtyři skladby se povedly, ovšem aranže většiny songů působily nedotažené a dojmem lepšího dema. Trochu schizofrenní situace v porovnání s rockovou atmosférou a energií nabitými živou produkcí v protikladu se soft rockem s popovými i country prvky. Kapela jako by na albu mířila na o generaci starší fanoušky. Chyběl i producent, který by materiál obsahově sladil a tak výsledek zněl poněkud usedle i v době vzniku.
|
