Jak složitá může být existence kapely napříč desetiletími, o tom by mohla vyprávět dvojice Dennis Gasser a Kristian Havard z britských Xentrix. Na povedené debutové album „Shattered Existence“ navázalo několik méně úspěšných řadovek, poté přišel rozpad, návrat a další rozpad kapely, to vše v rozmezí zhruba tří dekád. Situace se začala zlepšovat až v roce 2017, kdy do opětovně resuscitované formace nastoupil zpěvák a kytarista Jay Walsh. S ním Britové chytli druhý (nebo třetí, čtvrtý?) dech, vypustili na trh návratové album s rozhodným názvem „Bury The Pain“, na který letos navázali zápisem „Seven Words“.
Zkoušet se vklínit do současné thrashmetalové mlýnice a být přitom alespoň trochu slyšet, to je výzva pro každou kapelu, bez ohledu na její pradávné úspěchy. Britské čtveřici se to s albem „Bury The Pain“ povedlo tak napůl, nové skladby byly dobré, nějaký výraznější průvan v thrashovém undergroundu ale nezpůsobily. A protože aktuální deska plynule navazuje na předešlé hudební dění, nic zásadního se neděje ani tentokrát. Z obsahu playlistu na nás dýchne několik zásadních věcí. Kapela ve skladbách zúročila letité zkušenosti a zároveň dokázala udržet skladatelské prsty na tepu doby. Album zní současně, aniž by se podbízelo moderním trendům, zároveň slyšíme jasný příklon ke klasické thrashové škole, aniž by kapela zněla jakkoli zpátečnicky. To vše v dokonalém řemeslném provedení.
A nyní k méně pozitivním záležitostem. Hned z kraje poslechu se nelze ubránit asociačním průnikům ke spolkům jako Exodus, Annihilator nebo Metallica, z čehož plyne, že osobitost není silnou stránkou Britů. Na tom by pořád ještě nebylo nic moc špatného, horší je to s hudební kvalitou. Úvodní skladba „Behind The Walls Of Treachery“ v sobě ukrývá dlouhý kytarový nájezd prosycený melodickou hravostí, která se v průběhu alba vyloupne ještě mnohokrát. Následuje rytmická sekanina, do níž si Jay Walsh pokládá fráze zcela suverénním způsobem. A přesto se s hudbou nelze emočně propojit. Jde to zčásti na vrub neosobnímu syntetickému zvuku, ale zejména chladně servírované práci hudebníků. Walshův projev je z celkového pohledu velmi monotónní, jeho taktiku lze prohlédnout po dvou třech skladbách. Stejně tak nezaujme riffová koláž, která je svázána stereotypními vzorci a mnohdy ubíjejícím středním tempem. Proč hudebníci častěji nezavelí k rytmickému ataku, je mi záhadou. Možná v tom hraje roli věk, možná něco jiného. Moje představa o chytlavém thrashi se každopádně s tvorbou Xentrix opět nepropojila.
|
