Asi hlavním důvodem toho, že album kapely Gräce má dveře do rockové škatulky plně otevřené, je účast všudybyla Ronnieho Romera, který si na albu „Hope“ zahostoval v jedné skladbě. I minulost hlavní postavy, zpěváka Israela Ramose by mohla zvednout tep příznivcům melodického metalu, vždyť Isra strávil slušnou řádku let v řadách v řadách španělských veteránů Avalanch a společnost mu při tom dělali MikeTerrana, či Dirk Schlächter. Ale svět, po kterém Isra v rámci Gräce intenzivně pošilhává, je daleko nablýskanější, jemnější a bez jakékoliv metalové špíny.
Při pokukování po tanečním disko metalu v duchu Battle Beast či Beast In Black ubrali Gräce hodně na dynamice pulsujícího rytmu, vzali to za daleko sladší konec a k měkkému Ramosovu vokálu s rockovým feelingem přihodili vydatnou porci elektroniky. Upřít jim nejde zásadní věc – melodie, se kterými pracují, jsou (v nejlepším slova smyslu) vlezlé, chytlavé a v podstatě se vyhýbají nátlakovému stylu bestií, takže je kapela nijak intenzivně nevtlouká posluchačům do hlavy. A i přes to, že působí nenápadnějším a méně nabubřelým dojmem, se tam díky dobré zapamatovatelnosti a přístupnosti snadno zachytí. Gräce se celkem obratně pohybují na hraně mezi popem, dospělácky zabarveným rockem, trance metalem a inspirací u Muse. Hravá swingovka „Snow White (At The End Of World)“ se může stát bodem zlomu – pokud tuto maximálně uvolněnou skladbu vezmete za svou, „Hope“ se vám ve finále patrně dostane pod kůži jako celek. I přes to, že jde o poměrně pestrou desku, vyzobávat z něj výrazněji odlišné jednotlivosti lze pouze v jediném případě. Může za to Romero, jehož účast v „Evergarden“ vnese do trvale jemného výrazu výraznější drive a nabroušenější ostří.
Gräce hrají hitovou a líbivou muziku, která by nemusela mít problém vetřít se do rádiových rotací, i tak jde v katalogu Frontiers o svým způsobem jedinečnou záležitost. Příjemně poslouchatelné album, které nepřinese příliš mnoho vzruchu, ale zato jasně ukazuje, že se cesty Ramose a metalových Avalanch musely nevyhnutelně rozejít.
|
