Není divu, že němečtí Midnight Rider za osmnáct let svojí existence vydávají teprve druhé album. Když pro tvorbu novinky jako nezbytně nutnou pomůcku potřebují dobře promazaný stroj času, není divu, že nesekají desky jako Baťa cvičky. Vzhledem k celkovému vyznění alba „Beyond the Blood Red Horizon“ lze Midnight River věřit, že se pouze nevezou na vlně retra, neboť sedmdesátá léta a šmak Led Zeppelin, Black Sabbath, rané Judas Priest, či Budgie mají v krvi. Jsou v tomto období tak hluboce usazeni (kompozičně i zvukově – nahrávalo se analogově), že se vyhýbají jakékoliv moderně (a pod tímto pojmem hledejte cokoliv od osmdesátých let výš, snad jen v ukňouraném projevu vokalisty Wayneho by šlo najít jistou paralelu se Slough Feg, či s z Gene Loves Jezebel…), přitom se úspěšně drží na hladině toho, aby jejich záliba ve starých časech nezněla zatuchle.
Pokud není staromilský rock vaší doménou, je v podstatě zbytečné číst dál, se současným pojetím rocku či metalu mají Midnight Rider pramálo společného. Jednoduché melodie i riffy, nekomplikovaná rytmika, prakticky stále stejné tempo, určitá naivní syrovost a neotesanost jsou velmi konzistentní náplní celých čtyřiceti minut, byť určité kouzlo (při správně vyladěné lásce k hudební historii) „Beyond the Blood Red Horizon“ má. Velmi povědomá melodie v„Your Parole“, chytlavě výrazný slogan „Demons“, nejdivočejší finální položka „Aways Marching On“, či úvodní titulka se do hudebních dějin asi výrazněji nezapíší, ale jako reprezentativní vzorek alba řeknou to zásadní – Midnight Rider jsou staromilští až na půdu, ale šlape jim to spolehlivě a navodit dávnou atmosféru umí velmi dobře.
Sedmdesátá léta. Sedmdesátá léta. Sedmdesátá léta. O vztahu k téhle desce spolehlivě rozhodne váš vztah k tomuto období. Pokud není kdovíjak vřelý už z principu, Midnight Rider vás nedotlačí k tomu, abyste jej změnili. Pokud vás tohle období baví, lze předpokládat, že s touhle partou kamarádíte už od jejího debutu, který druhý díl zajímavě rozvíjí.
|
