Kdy jindy by mělo vyjít nové album bývalých epigonů King Diamonda (obzvlášť, když jej mezinárodní sexteto Them nazvalo „Fear City“) než na „All Hallows` Eve“, tedy Halloween? Them na něm zůstávají ještě trochu věrni základní myšlence, která blikla hlavou frontmanovi Troyi Norrovi již před třinácti lety, byť stopování dánského krále horroru již není zdaleka tak okaté a intenzivní, ale výpravnost uceleného příběhu, poměrně ostrý a akční výraz, stejně jako solidní melodie kapelu neopouští. A jelikož atmosférické příběhové pasáže jsou do hudby Them velmi dobře zakomponovány, rozehrávají Them na „Fear City“ nevtíravé muzikálové představení, které jako celek sice úplně bezprostředně nestrhne (a to je asi největší rozdíl mezi inspiračním zdrojem a aktuální formou kapely), spíš staví na několika z davu vyčnívajících kompozicích a silných instrumentálních výkonech, kterým dominuje výborná sólová kytara.
Pro tohle tvrzení stačí postavit obyčejnější melodickou skladbu „Retro 54“ s jemně jedovatými klávesami proti bouřlivě barevné „The Crossing of Hellgate Bridge“, která si vydatně hraje s atmosférou a pestrostí, a coby nejdelší kousek na albu dokazuje, že výpravnost, při níž Them velmi přirozeně koketují s agresivitou i svébytnou romantikou, je něčím, na čem mohou stavět katedrály. Důležitý je i fakt, že příběh, v němž již známý hlavní hrdina KK Fossor udělá časový skok do New Yorku osmdesátých let a hledá jistého potomka lovce čarodějnic Petera Thompsona, nejen udržuje trvalé napětí, ale v závěru alba přirozeně graduje a ubzučená riffovka „The Deconsecrated House of Sin“ s akčními bicími představuje jeden z velmi silných pilířů desky. Them nezapomínají ani na háček, který vás snadno vtáhne do děje, takže třetím zásadním bodem programu je v úvodu alba zařazená akční, energická a uštěkaná „Flight Of The Concorde“ s ostrým refrénem.
Ne snad, že by „Fear City“ bylo čistě o hledání (či nacházení) vlastní identity, v níž by King Diamond figuroval jen jako jakási dobrá mentorská duše a Them by se jeho vlivu chtěli úplně zbavit. Tyhle tendence bylo možné sledovat už na předchozích deskách a Them mají zjevně jasno, kudy chtějí jít. Oproti předloňskému albu „Return to Hemmersmoor“ o něco méně tlačí na pilu, jsou uvolněnější a melodicky obratnější, ale přitom neztrácí drápy. A tím vzniká docela zajímavý paradox – přístupnější „Fear City“ je asi nejosobitější nahrávka Them, ale předchozí album se tlačilo do hlavy (a pak v ní i déle zůstalo) intenzivněji. I tak si myslím, že to je pro Them správná cesta.
|
