Na začátku recenze nového alba finských Amberian Dawn je vhodné položit si existenciální otázku: Potřebuje svět další nahrávku s předělanými hity švédských megahvězd Abba? Odpověď bude zřejmě u většiny lidstva negativní, finský kapelník Tuomas Seppälä by ale určitě nesouhlasil a svůj pohled zdůvodnil bezpočtem argumentů. Jenže ten hlavní je stejně všem jasný, jelikož vydělat si dnes muzikou nějakou zlatku je věc přetěžká a využití hitů, na které se vždy lepily masy, může být jednou z cest k (alespoň nějakému) profitu. Že tak učinila formace Amberian Dawn, je sice na pováženou, překvapit to ovšem mohlo jenom málokoho…
Poslední řadovky této kapely bylo možné označit za jakousi formu „Abba-metalu“, jednak díky skladatelské struktuře písní, zejména však vlivem zpěvačky Capri, která svým projevem evokovala frontwomanky severských ikon. Bylo to sympatické každému, komu nevadí infiltrace popové vlezlosti do metalového obsahu. Album plné předělávek je ovšem věc jiná, jelikož v tomto případě už nemůžeme uplatnit smířlivý pohled sympatické inspirace. Tady jde o jasné parazitování a touhu přiživit se na práci někoho mnohem slavnějšího. Přesto pořád existovala naděje, že Tuomas celou záležitost pojme jako výzvu a motivaci k vyjádření vlastní skladatelské osobitosti.
Jenže se nestalo ani to. Naprostá většina playlistu je poskládána z nejprovařenějších songů Abby, jež nejsou nijak zásadně obměněny a vyznívají v podstatě úplně stejně. Jistě, co je dokonalé, není třeba měnit, tím se ovšem vracíme k samotnému smyslu této nahrávky. Přitom zde byla možnost k zajímavým autorským průnikům, jak dokazuje sólová část skladby „Gimme! Gimme! Gimme! (A Man After Midnight)“, která je přednesená v nadmíru zábavném funky stylu. K dalšímu odklonu dojde v závěrečném kousku „Lay All Your Love on Me“, jenž kapela prezentuje formou (pseudo)moderních powermetalových rytmů, čímž ale spolehlivě zabíjí atraktivní potenciál kompozice. Ve zbytku písní se Seppälä odhodlal maximálně k elektronické úpravě aranží nebo včlenění jemného kytarového sóla, jinak ovšem submisivně posluhuje původním předlohám. Album se proto neliší od jakéhokoli jiného tuctového tributu. Tento dojem paradoxně umocňuje vynikající zpěvaččin projev, jejíž hrdlo je natolik „popové“, že se potenciální rozdílové body téměř úplně smývají.
Alespoň určitou spásou se pro „novinku“ Finů stávají méně provařené skladby Abby. Není od věci si připomenout svěží hitovku „Head Over Heels“ (s parádním melodickým motivem), smutnou „The Day Before You Came“, jež byla tvořena v rozlučkové fázi švédské kapely, případně něžně baladickou „Like an Angel Passing Through My Room“. Kdyby podobných kousků bylo na albu víc, získalo by o něco větší smysl. Sázka na nejpovrchnější jistotu a plochý přístup k jednotlivým skladbám (navíc otupený podobně neprůbojným zvukem) ale učinil z této nahrávky nelogickou a prakticky zbytečnou záležitost.
|
