Když před pěti lety vydali britští progresivci Threshold album „Legends Of The Sires“, člověk si mohl pomyslet, že čím větší tlak pětice ze Surrey prožívá, tím silnější album z ní vypadne. Personální kolotoč, který albu předcházel, by mohl slabší povahy srazit na kolena, ale Threshold z něj vyšli bez ztráty kytičky a v nejsilnější formě. Otázku, jestli Threshold nezleniví a nezpohodlní při tvorbě novinky, když nemusí řešit žádné šachy v sestavě, zodpovídá album „Dividing Lines“. Ve složení Threshlod je sice klid, že však kapele neklid svědčí pro její tvůrčí pochody, napovídá tvrzení klávesisty Richarda Westa o tom, že žijeme v neklidné době a celková nálada alba tuto skutečnost odráží. Až by se jeden mohl začít rouhat, že je dobře, že svět není v rovnováze, protože napětí, kterým Threshold „Dividing Lines“ natlakovali od první do poslední noty, je zcela pohlcující.
K dumání zůstává jen jediná neznámá – co obdivovat dřív. Melodie? Dýchá z nich ohromná lehkost, přirozenost a obratnost. Kompoziční dovednosti? Vezměte rozsáhlou skladu „The Domino Effect“, kterou mohli Threshold klidně rozdělit do tří samostatných položek a ani jedna by nepřišla o své kouzlo, spojení do jednoho barevného celku je však natolik soudržné, aby skladba spolehlivě držela konzistentnost a přitom průběžně zvyšovala svoji dramatičnost. Postavte proti ní nejkratší mrazivou „Run“, a zjistíte, že čtyři minuty se dají našlapat nesmírně bohatým dějem. Hráčské provedení? To je dokonalá symbióza, přehlídka muzikantské nenucenosti a vyzrálosti, Threshold mají dar nabídnout prostor každému člena kapely, aniž by skladby jakkoli zbytečně komplikovali. Zpěv? Podmanivá barva hřejivého hlasu Glynna Morgana je maximálně přitažlivá, jeho až chameleonsky rozmanitá paleta výrazů a schopnost emotivně procítit každičký tón jsou bez hranic, o technických vychytávkách lze bez výjimky (a platí to i pro leckdy neúčelné a zbytečné zkreslování hlasu) říct, že jsou využity velmi smysluplně a nahrávku příjemně rozkošaťují. Atmosféra? Drama a nepolevující vzrušení, udržující posluchače vytrvale ve střehu, což při více než hodinové délce nezbytně vyžaduje bohatý děj a spoustu zákoutí a kliček, vyzývajících k dlouhému bádání. Produkce? Přirozená, přehledná, přístupná. A neb všechny vyjmenované položky se spolu snoubí v dokonalé harmonii, mohla by „Dividing Lines“ klidně kandidovat na jeden z vrcholů diskografie Threshold, čemuž brání snad jen fakt, že na podobně našlapané trháky mají Britové své portfolio velmi výživné.
Může se v progresivním metalu hrát na hity? Může. „Dividing Lines“ je toho důkazem, z nadýchané desítky skladeb lze do této kategorie vybírat namátkou a nesáhnete vedle (soukromé doporučení míří ke čtveřici „The Domino Effect“, „Complex“, „King of Nothing“, „Lost Along The Way“). Je nesmírně dobře, že Threshold se v toku let nijak přehnaně nemění – kvalitativně, ani obsahově. Jejich bohatý svět i perfektní provedení jim umožňuje, aby byli stále stejní a přitom pokaždé jiní.
|
