Je šedivé ráno v německém průmyslovém městě Gelsenkirchen, začátek osmdesátých let. Člověk by nejraději zůstal ležet v posteli, místo toho ale musí zmobilizovat síly, vstát z vyhřátého pelechu a jít hákovat. Vstříc práci, která je nezáživná, těžká a ubíjející. Tohle že se bude dít celý život? Tenkrát měl sotva dvacetiletý Tom Angelripper, vlastním jménem Thomas Such, plné zuby hornické roboty, toužil po změně a úpěnlivě přemýšlel, jak vystoupit ze smrtící spirály práce/domov/práce/domov, v níž jediné povyražení znamenala možná tak návštěva fotbalu nebo hospody. Vyhlídky nulové, radost ze života zanedbatelná. Někdy v tu chvíli se v Thomasově hlavě zrodil nápad na stvoření kapely, která alespoň trochu naruší tento zpuchřelý stereotyp. Že se z daného spolku postupem času vyklube jedno z největších těles thrashmetalové historie, nemohl ovšem předpokládat ani při té nejveselejší opici ze všech.
Angelripper byl jeden z prvních, kdo v Gelsenkirchenu vlastnil originální výlisek alba „Welcome To Hell“ od Venom. Kacířský obsah ikonického zápisu německého mladíka doslova sejmul a zásadním způsobem ovlivnil jeho život. Stejný vliv na něj měl ještě bájný Lemmy Kilmister se svými Motörhead. Po rozhodnutí o začátku hudební cesty se věci daly do pohybu a ve spolupráci s bicmenem Rainerem Fockem alias Bloody Monsterem (tato přezdívka dávala vzhledem k Rainerově fyzické objemnosti smysl), zpěvákem a kytaristou Frankem Terstegenem aka Aggressorem a Ariusem Blasphemerem vzniká v roce 1982 formace Sodom, jejíž úderný název byl mj. odvozen od venomáckého songu „One Thousand Days In Sodom“. Tom prozatím zůstal u baskytary a občasného vokálního štěku. Původní sestava nevydržela dlouho, brzy se odporoučel Arius i bicmen Rainer, kterého nahradil daleko zkušenější Christian Dudek zvaný Witchhunter, budoucí dlouholetý Angelripperův souputník, jenž se rovnou ve zkušebně v Altessenu zapojil do tvůrčího procesu.
O rok později vzniká čtyřskladbové demo „Witching Metal“, na které navazuje stejný typ nahrávky s titulem „Victims Of Death“, jež obsahuje znovunahraný kvartet songů z prvního kraťasu plus čtyři nové stopy. První významnější zápis do historických análů Sodom učiní s EP „In The Sign Of Evil“, které už vzniká se záštitou labelu SPV/Steamhammer, resp. jeho boční odnože Devil´s Game. Na EP se poprvé objevil kytarista Peppi alias Grave Violator, jenž se stal náhradou za Aggressora, se kterým si zbývající dvojice hudebníků přestala rozumět. Violatora doporučil kapele Mille Petrozza, který předtím sám odmítl pozvání do sestavy, jelikož už měl rozjetý spolek Tormentor (a také se mu nelíbil žánrový směr, kterým se sodomité v té době ubírali). Angelripper se tedy spíše z donucení stal zpěvákem, jak ovšem obsah EP (případě celá následující budoucnost) dokazuje, šlo o volbu správnou a osudově nevyhnutelnou. Sedmipalec vzniklý v berlínském studiu Nord otvírá song „Outbreak Of Evil“, tedy rovnou jeden z budoucích hitů kapely. Nejen tato skladba, ale i zbývající čtyři kousky vynikají animální přitažlivostí, která jde ruku v ruce se zvukem jakoby nasnímaným uprostřed středověkého žaláře. Trojice hudebníků pod dojmem prvotiny Venom kuje rozžhavené blackmetalové železo a EP se stává ikonickým předobrazem pozdější inkriminované scény.
Ani potom ale sestava nevydržela, výměna opět postihla šestistrunnou pozici, jelikož si Violator začal lézt na nervy s Witchunterem. Jak se ukázalo, s tímto bicmenem měl později problémy leckdo, přičemž v tom kritickou roli sehrál alkohol. Němečtí mladíci tenkrát kalili první ligu a určitě v tom nehodlali přestat. Na uvolněné místo nastoupil Michael Wulf zvaný Destructor, se kterým sodomité v květnu roku 1986 vydávají debut „Obsessed By Cruelty“. Ten se ještě více vnořil do špinavých blackmetalových končin, a to s mohutným speedovým a v závětří i punkovým ozvukem. Sound je syrovější, což ale automaticky neznamená lepší. Je to právě naopak. Zvuk je tak špatný, že s ním nebyla spokojená dokonce ani vydávající firma, která donutila kapelu k nahrání alba v jiné verzi. Ne že by byl druhý pokus o moc lepší. Stejně tak skladby nedoznaly jakéhokoli posunu, a pokud ano, tak spíše opačným směrem. Album je shlukem náročně identifikovatelného, většinou falešného šramotu, ve kterém se těžko hledají pozitivní záchytné body. Když Angelripper později doznal, že ve studiu byli hlavní aktéři pod vlivem, všechno najednou dostalo větší smysl.
Přesto se na prvotině Sodom, která je významně odlišná od všeho, co ve studiové tvorbě kapely následovalo (samozřejmě vyjma desky "The Final Sign of Evil", na které se sodomité po letech vrátili k EP "In The Sign Of Evil"), dá objevit několik světlých okamžiků. Je pravda, že živočišná mladistvá energie působí celkem návykově (vždy asi půl minuty, než snahu o napojení pohřbí celková neotesanost). Náznak atributů typických pro pozdější styl Němců se dere na svět v kousku „Brandish The Sceptre“, ještě více pak v titulním songu, v němž se po volném nástupu vyloupnou celkem dobré hudební plochy. Jako nejlepší stopu nahrávky lze označit položku „Pretenders To The Throne“, která se blíží tomu, co na svých debutech předváděli Kreator nebo Sepultura. Také začátky těchto kapel byly značně neohrabané, a přece je kvalitativní rozdíl mezi nimi a tehdejší formou Sodom doslova drastický. V roce 1986 zkrátka ještě nepřišel čas pro tuto germánskou smečku, avšak o několik let později už se o ní měl dozvědět celý svět.
|
