Když se před dvěma lety Mark Boals dal dohromady s Olafem Thörsenem, jejich spolupráce nabrala docela grády a pod křídly Shining Black vydali letos již druhé album. Asi málokoho by napadlo, že Mark Boals bude mít v téhle situaci potřebu znovu přivádět k životu příležitostný projekt Ring Of Fire. V něm skoro od začátku století tvoří téměř nerozlučnou dvojku s klávesistou Vitalijem Kuprijem, poté, co se potkali na druhém Boalsově sólovém albu, z něhož se zrodil i název projektu. Kuprij sice své místo u černobílých klapek přenechal na albu „Lapse Of Reality“ Stevu Weingartovi, ale když se po celé dekádě rodilo čtvrté album, už stál opět na značkách. Tehdy se ke spolupráci podařilo zlákat kytaristy Tonyho Macalpina a Tima Tollkiho, navzdory hvězdné sestavě však album „Battle Of Leningrad“ koukalo všem doposud vydaným kouskům na záda (byť nešlo o kdovíjak slabý počin) a zdálo se, že hibernace Ring Of Fire tentokrát už bude věčná.
Ale Marka to s Vitalijem zjevně táhne dohromady a tak je na světě album „Gravity“. Možná není úplně na místě přičítat zásluhy novicovi Aldovi Lonobilemu (Secret Sphere) za to, že novinka zní na poměry Ring Of Fire až nečekaně vzdušně a přístupně, nicméně nelze přehlédnout fakt, že Lonobile se podílel na polovině skladeb, byť nejsilnější kousky přece jen zůstaly v moci Vitalije. Na Aldově autorském vkladu (byť na něj nebyl sám) je nejpodstatnější to, že se dokázal přizpůsobit tradičnímu výrazu Ring Of Fire, takže „Gravity“ zní zcela uceleně a kompaktně a vyjma určité nadýchanosti by se většina skladeb mohla objevit už na některém z předchozích alb. Lonobileho (a vlastně i Kuprijův) přístup je o to rafinovanější, že celková lehkost není s výjimkou příjemné balady „Sky Blue“ něčím, co by se cpalo do popředí na první poslech. Projeví se až ve chvíli, kdy začnete hlouběji pronikat do lehce komplikovaných a sympaticky spletitých kompozic s technicky výborným muzikantstvím, zahaleným do poměrně sytého a přehledného zvuku, v němž lze snadno vychutnávat instrumentální hrátky a ve kterém kromě očekávané dominance kláves a kytary má i rytmika dostatek prostoru k představení svého umu. A skutečnost, že čerstvému čtyřiašedesátníkovi Boalsovi to zpívá jako za mlada, podtrhuje výbornou formu, v níž se Ring Of Fire aktuálně nacházejí – ideálně posuzujte podle dramatické „The Beginning“, jejíž nejen minimalisticky hypnotický úvod, ale i důmyslná gradace, silná atmosféra, členitost, která vůbec neomezuje skluznou melodii a strhující energie zaslouží absolutorium (a určitě, stejně jako celé album, by mohla vonět příznivcům Royal Hunt), či podle pomalejší, podobně dramaticky monumentální a emotivně působivé „Another Night“, v níž síla nosově zabarveného Boalsova vokálu nemá hranice.
Tvrdit, že Ring Of Fire překvapili, by bylo trochu nadnesené – svůj lehce progresivní, neoklasický power metal, postavený na bohaté instrumentaci, přesvědčivém vokálu a podprahově živelných melodiích dělají v podstatě stále stejně. Jen jako by z nich oproti minulé desce spadlo jakési umělé nutkání udělat skvělé album, a místo něj nastoupila nenucenost. Která v kombinaci s profesionalitou a hudebním uměním voní velmi přitažlivě.
|
