Zdá se, že italští Deathless Legacy se poměrně divokým tempem vydávání desek v druhé polovině minulé dekády trochu vyčerpali. Po třech albech, která měla celkem intenzivně stoupající úroveň (po nevydařené desce „The Gathering“ jiné cesta než směrem vzhůru nepřicházela v úvahu, pokud parta kolem zpěvačky Stevy a bubeníka Fratera Oriona neměla v hudebních dějinách zůstat zapsaná jen jako tributní band Death SS), se o dva roky později Deathless Legacy připomněli experimentálním singlem „Saturnalia“, kterému jen pár vteřin chybělo do překonání pětadvacetiminutové hranice, ale tuto cestu dál nerozvíjeli a vrátili se k obvyklým postupům, v jejichž rámci se na sklonku letošního roku dopracovali k pátému řadovému albu „Mater Larvarum“.
O Deathless Legacy se mluvívá jako o horrorové kapele. Novinková deska nezastírá, že horrory, strach, okultnost a opulentnost jsou témata, která italské šestici sluší natolik, že když je přestanou cíleně stavět na odiv, ztratí podstatnou část svého kouzla. To je založené především na smyslném a dobře přibroušeném Stevině hlasu a duchařsky zabarvených atmosférických klávesách. Vytáhnete-li z alba úvodní „Ora Pro Nobis“, která posluchače nekompromisně zavleče mezi klášterní zdi, aby zde kapela v o něco méně teatrálním duchu rozehrála hodně povedenou a štiplavě jedovatou hru na Powerwolf v sukních, lehce hypnotickou „Nightfall“ s dobře dávkovanou porcí strachu a lehce provokativním klávesovým motivem, nadrzlou riffovku „The Coven“ s trošku klišovitým, nicméně působivým sloganem, či finální výpravnou „Mater Larvarum“, jejíž refrén vám do hlavy název alba spolehlivě natluče, máte k dispozici ideální vzorek toho, kterak Deathless Legacy účelně využívají nenucenou teatrálnost, ženskost Stevina projevu i dobrou kombinaci chytlavých melodií a atmosféry. Ne, že by v ostatních skladbách z této parkety nějak zásadně uhnuli, nicméně čím víc strachem načichlá esence ztrácí na síle (údolí propadu přijde v poměrně nezajímavé „Altar Of Bones“), tím jsou náchylnější k tomu zapadnout v davu dobrých, ale nijak výjimečných kapel.
Jenže Deathless Legacy mají v první řadě Stevu a v druhé řadě skladby, ze kterých osobitost kouká docela statečně. A dá se říct, že taktika, při které kapela jednak nechá některé kousky vyniknout, jednak desku nepřeplácá podobnými teatrálními postupy, které by při nadměrném použití mohly ztratit chutnou originalitu, vede k tomu, že se celý koncepční příběh daří velice snadno vstřebat. Nebudu přitakávat tvrzení vydávající firmy, že Deathless Legacy představili své nejvydařenější dílo, ale že se jim po čtyřleté studiové pauze podařilo velmi dobře navázat na předchozí desku „Rituals Of Black Magic“, to je bez debat.
|
