Když Ronnie Atkins zveřejnil informaci o svém vážném zdravotním stavu, bylo jasné, že jeho domovští Pretty Maids budou nevyhnutelně odsunuti na druhou kolej. Ronnie se však poměrně záhy na scénu vrátil, nejprve sólově, poté přidal další díl kooperace s Erikem Mårtenssonem pod nespoutanými křídly Nordic Union, ale na Pretty Maids nedošlo. Jenže Pretty Maids nejsou jen Ronnie Atkins, ale i kytarista Ken Hammer. Lámat si hlavu nad tím, proč k sobě Ronnie s Kenem od vyhlášené pauzy zatím nenašli cestu, je asi zbytečné, ale když už by na tyto úvahy došlo, jedním z potenciálních důvodů by mohl být určitý rozkol v hudebních chutích obou hudebníků.
U Kena Hammera je situace možná o to složitější, že z dvojice tahounů byl méně signifikantnější složkou Pretty Maids. Snad i proto, když Ken ohlásil, že začíná spolupracovat se zpěvákem Christofferem Stjernem (H.E.R.O.), člověk se neubránil podvědomé otázce, jak silně bude Ken chtít v Taboo využít odrazový můstek, vybudovaný zásluhou Pretty Maids. Klobouček za to, že to vzal úplně jinou cestou a připomínky jeho domovské kapely jsou jen sporadické, i přes to, že si lze celkem snadno představit, že by poměrně jemný, lehce nasládlý, ale dostatečně osobitý a podmanivý hlas Christoffera Stjerna tento směr lehce udržel.
Taboo jsou popovější, klidnější, intimnější, důležitou roli u nich hrají syntezátory a jemné melodie. Dominantnější postavou je Christoffer Stjern, Ken je spíš nenápadnější, jako by cíleně ztlumenou, ale přece důležitou hybnou silou k tomu, aby se s čistým svědomím dalo mluvit o hard rockovém projektu. Nemá cenu z desítky skladeb vybírat reprezentativní vzorek, album „Taboo“ si drží naprosto konstantní kvalitativní úroveň a konzistentní atmosféru, ať dojde na poměrně zaťatou „Flames“ (jediná skladba s živým bubeníkem) s neposednou kytarou, silně zpěvný a pozitivně laděný refrén v „See You Again“ (položka, která v hlavě uvízne nejsnáz), či křehkou baladu „Daydream“.
Těžko říct, zda by z určité zasněnosti a jemnosti Taboo vytáhl živý bubeník, předpokládám však, že současný stav Kenovi s Christofferem plně vyhovuje, nemají potřebu na něm nic měnit, takže čekat, že by při případném pokračování za to Taboo vzali aspoň o ždibec agresivněji, se předpokládat nedá. Vždyť ani hostovská účast Mata Sinnera a Clause Langeskova poklidnou auru alba nenarušila. Ale pokud jste příznivcem povedených, lehce navoněných melodií, tak vám to jako mínus připadat nebude.
|
