Začátek devadesátých let. Na metalovém výsluní se hřejí tvrdé žánry a nikdo ještě netuší, že je už brzy z trůnu sundá grunge. Stále vycházejí mistrovská, stylotvorná a kritikou velebená alba, která – jak dnes víme – překonají hranice veškerého času. Jenže parta Sodom do této rovnice úplně nezapadla. Trojice hudebníků nedokázala navázat na megaúspěšné album „Agent Orange“ a po nedovařené fošně „Better Off Dead“ z roku 1990 její sláva začínala upadat. Bylo jasné, že na následující studiovce už si Němci nemohli dovolit další přešlap.
Nejprve bylo nutné vyřešit problém na – v rámci raných Sodom zřejmě posedlé – pozici kytaristy, jelikož Michael Hoffmann odjel za prací do Brazílie (ještě předtím s ním kapela stihla odehrát jedinečný a co do návštěvnosti rekordní koncert v Bulharsku - na Sodom přišlo více než dvacet tisíc metalistů). Netrvalo dlouho a na Michaelovo místo nastoupil do té doby neznámý Andy Brings, který poté v kapele vydržel čtyři roky, což se na tehdejší zvyklosti jevilo jako luxusně dlouhá doba. Jak už to u sodomitů chodilo, nástup nového kytaristy pokaždé znamenal výraznou změnu zvuku a trochu odlišný skladatelský přístup. Bylo tomu tak i v případě tvorby páté desky, která dostala titul „Tapping the Vein“ a vyšla – podobně jako tři předešlá alba – prvního dne v měsíci. Tentokrát se v kalendáři psal srpen roku 1992.
Už od prvních tonů desky je zřejmé, že se cosi změnilo. Tím čímsi je vnitřní duše nahrávky, kterou se po předešlé řadovce povedlo stmelit v jednotný energický proud. Jinými slovy, tohle album je špinavé, syrové a brutální, přičemž ve všech těchto aspektech zůstává jednotné, kompaktní a nekompromisní. Jde o přímý kobercový nálet, kterému nelze uniknout a hlavně odolat. Album reflektuje tehdejší oblibu deathmetalového žánru, zároveň zůstává pevně ukotveno v domovském thrashi a punk´n´rollu à la Motörhead. Zvuk byl opět svěřen Harrisi Johnsovi, jenž tentokrát nezaváhal a v pulheimských studiích Dierks vdechl do pomyslných notových partitur přesnou dávku hnilobně zlovolného odstínu.
Podíl agrese zdůrazňuje frontman, který přirozeným způsobem sklouzává do pologrowlingových poloh. Album rozčísne rytmická sprcha úvodních skladeb „Body Parts“ a „Skinned Alive“ se speedovými bzučáky i nečekaným momentem ve formě melodických prvků ve druhé jmenované. Sodomité uměli překvapit a do obecně temných tónů sem tam vhodili sympaticky hravý element. Působilo to, jako když do mastné pánvičky kápnete jar, který okamžitě vytvoří očistná oka. Tyto momenty, které dále můžeme pozorovat v HC punkové naháněčce „Bullet in the Head“ nebo německy odzpívané „Wachturm“, znamenají záchytné body, od kterých se lze odrazit a zbytek alba si užívat s o to větší chutí.
Dominantou desky je akcelerační řež, která ve své primální živočišnosti spadá až někam do období raných thrashmetalových nahrávek jako „Pleasure to Kill“ od Kreator (viz např. song „Hunting Season“). Jedním z vrcholů v této sekci je kousek „The Crippler“ s povedeným refrénem a důvtipně polykanými frázemi v druhé fázi (chorusy, jindy zásadní slabina Němců, se na tomto albu nečekaně povedly). Menšinovou skupinu tvoří skladby tažené ve středním tempu. Jedná se vlastně jenom o dvě položky, obě však tvoří kvalitativní zenit nahrávky. „One Step Over the Line“ uhrane sugestivní atmosférou, do které je jako drahokam vsazené přesné kytarové sólo. „Reincarnation“ vtáhne technickým nástupem, hutnými deathovými stěnami a postupy, jež baví po celou, téměř osmiminutovou délku skladby. Dokonce ani zrychlení, které přijde v závěru songu a jež jindy znamená spásu sodomitů, nebylo v tomto případě vyloženě nutné.
Německému triu se pátá deska povedla. Nešlo o zásadní zápis do metalových dějin – na to byla okolní konkurence příliš silná a Sodom jí v tomto ohledu prostě a jednoduše nestačili. Šlo nicméně o důležité potvrzení, že dvojice alb z osmdesátých let nebyla dílem náhody, důkazem, že se Angelripperova smečka umí zkoncentrovat a že v ní dřímá skutečný potenciál. Ten byl ale často v moci vnějších vlivů, které se ne vždy podařilo ukočírovat. Jedním z nich byl démon alkohol, jemuž čím dál více propadal bicmen Witchhunter, vlastním jménem Christian Dudek. Situace došla tak daleko, že Witchhunter musel kapelu ještě v roce 1992 opustit. Christian se z toho nikdy úplně nevzpamatoval, což pro něj byl jenom další důvod k požívání. O šestnáct let později Chris zemřel na selhání jater. Nedlouho poté Tom Angelripper uspořádal tributní koncert, na kterém přišla Witchhunterovi vzdát hold řada spřátelených metalových interpretů. Odchodem Chrise ze Sodom se zároveň uzavřela etapa, kterou mnozí považují za nejlepší období kapely vůbec.
|
