Od okamžiku, kdy Teramaze představili své první album s Deanem Wellsem na pozici frontmana, uplynuly v říjnu dva roky. Jen o tři dny dříve australská čtveřice představila nové album. Z hlediska časového by toto konstatování nebylo až tak speciální, kdyby v mezidobí Teramaze nestihli vydat ještě další dvě desky. A byť téměř sedmdesáti minut, tak jako v případě Wellsovy pěvecké premiéry už žádné album nedosáhlo (a v jednom případě zůstali Teramaze dokonce hluboko pod jednou hodinou), při téhle kadenci už zásadní otázka nezní, jestli Teramaze (potažmo Wellsovi) někdy dojde autorský dech, ale kdy se tak stane.
Snad s touhle myšlenkou někde v podvědomí Wells nové album avizoval konstaováním, že na „Flight Of the Wounded“ dojde k experimentování s vážnějšími tóny v jeho hlase. I přesto, že hudba Teramaze je velmi bohatá, rozmanitá a propracovaná, přece jen je Deanův sametově nasládlý, pružný a obratný hlas zásadní položkou, kterou Teramaze staví na odiv. O tom, že je talentovaný zpěvák, Wells už dostatečně přesvědčil na předchozích třech deskách a pokud k nějakým posunům v jeho projevu došlo, jsou tak nepatrné, že za hlavní tahák nové desky je pokládat nelze. Dilema, zda Teramaze mají stále z čeho brát, to nerozsekne a tak se vracíme znovu na začátek – nebudu tvrdit, že to s kapelou začíná být na pováženou, na to je svět Teramaze dostatečně košatý. Nicméně pokud jste měli pocit, že s každou další deskou se kapela vždy alespoň o drobný krůček posunula vpřed, tentokrát se asi nedostaví.
Teramaze jsou hraví a nápadití, jejich muzika s leckdy až popovými tendencemi (na čemž má Wells nezanedbatelný podíl) je přemýšlivá, melodie jsou sametově jemné, výpravnost rozsáhlých kompozic nemizí, nevtíravost a zklidňující atmosféru občas narušují lehce vyhrocené kytary, smysl pro dramatičnost, či Wellsovy emoce. Kapela stále zůstává dobrou volbou pro ty, kteří potřebují příjemnou kulisu, i pro ty, kteří chtějí zkoumat různé kličky a detaily. Obavy z toho, že signifikantní jemnost (alespoň v rámci žánru) může jednou začít Teramaze svazovat nohy, potvrzuje nejtvrdší skladba „Ticket To The Next Apocalypse“, v níž dokonale využitá sázka na agresivitu i bombastická dramatičnost dokonale nabourají klidnou atmosféru desky, a najednou vám cesta v komornější náladě, která se až do finále desky nijak zásadně nezmění, může začít připadat příliš stejná, trochu fádní a obyčejná (a je to tady…). Nepochybuji o tom, že přesně takhle to Teramaze chtějí, ale po vražedné „Ticket To The Next Apocalypse“ je zjevné, jak jim větší dravost ohromně sluší.
Téměř před rokem jsem tvrdil, že bych se vůbec nedivil tomu, kdyby Teramaze za pár měsíců udělali jubilejní desátý zářez do diskografie. Stalo se. Není překvapivý, není ohromující, pocitově jde v podstatě o siamské dvojče předchozí nahrávky „And the Beauty They Perceive“. Zodpovězení toho, zda je to hodně nebo málo, je na vás. Já se přiznávám, že jsem chtěl (a čekal) o ždibec víc…
|
