Pokud si dá kapela název podle jedné ze skladeb švédských power-progresivců Evergrey, dalo by se předpokládat, že její hudební krok povedou po podobných stezkách. V případě belgických Solitude Within byste však jakoukoliv spojitost hledali marně. Však také Solitude Within v rámci svého životopisu jedním dechem dodávají, že jejich hudba je zacílená na příznivce Within Temptation, Delain, Nightwish, Evanescence…, a tady už je připodobňování na místě.
Název druhého alba „When Kingdoms Fall“ naznačuje, že by mohlo dojít na rozmáchlé epické vyprávění, a Solitude Within se o něj celkem úspěšně snaží. Jejich výraz je postaven na kontrastu křehoučkého (leckdy až naivně dívčího) vokálu a poměrně sytého a střídavě nadýchaného a důraznějšího zvuku kapely. Zpěvačka Emmelie Arents se svými černobílými klapkami představuje nejvýraznější barvu celé skládanky, pánská část, ač zvukově daleko robustnější než subtilní zpěvačka a její zasněně éterický nástroj, nepřebírá hlavní iniciativu kdovíjak často, ale na sympatické zdrsnění a celkem pikantní ochucení sladké polevy to stačí. Solitude Within se převážně pohybují vláčným tanečním krokem, což přispívá k načančanému vyznění alba, dramatičnost je dávkovaná poměrně skromně, s melodiemi umí celkem obratně zacházet, nicméně na rozdíl od přiznaných hudebních vzorů není příliš vysoká šance, že vám některá ze skladeb zůstane v hlavě natrvalo. Nejblíž k tomu má zásluhou hravého melodického motivu „Further Away“, díky lehké pitvořivé teatrálnosti titulní skladba, a využitím účelného chropotu a kousavější kytary „The Grave“.
Ani když Solitude Within občas zrychlí, z jemně načechraného obláčku neslezou, takže album má velmi konzistentní náladu, což v tomto případě je postupem času spíš lehce na škodu než k užitku. Funkční, chytlavá, sympatická a uvěřitelná romantika, která (alespoň na první poslech) funguje velmi přitažlivě a v některých položkách se její líbivý povrch ani při častějším protočení neponičí.
|
