Velmi příjemné překvapení si pro powermetalové fanoušky nachystal ruský hudebník Maxim Novikov. Album "Pinsnowlande", které v závěru roku vydal jako prvotinu svého projektu Somewhere Place, je vypiplaným a zcela profesionálním dílem, přestože oficiálně v kapele figuruje pouze Maxim. Ten je schopný zastat několik nástrojů, úspěšně si pohlídat zvukovou produkci a ještě si pro radost zapět ve sborech. Na hlavní pěvecký post ale potřebuje někoho jiného, což ruský umělec vyřešil lišácky, a ku spolupráci pozval několik hostujících hrdel z domovské scény. Vznikla tím rozmanitá mozaika, jejíž pestrost dále umocňuje hudba, rozprostírající se na pomezí několika žánrů.
Hlavním stylem zůstává power metal, Maxim ale využívá každý moment k povznesení tohoto stylu na další úroveň. Úvodní dva kousky "Return to Pinsnowlande" a "Bazar´s Area" kypří symfo-speed metal, v případě druhého jmenovaného i folk. Smysluplnou pointu nicméně tvoří songwriting, jenž je prezentován na vysoké úrovni. Nejlépe si v tomto ohledu vede právě úvod nahrávky, který potěší jak příznivce melodického poweru, tak fanoušky "artověji" pojaté hudby. Po vrcholně zpěvné "Waterglare" s emo-gotickými vlivy přijde na řadu softprogová "Straight Across the Sea", ve které září hladivý hlas Petra Elfimova. Maxim jeho výkon podporuje vytříbeným skladatelstvím, v němž na jedné úrovni stojí umělecká kvalita a okamžitá líbivost. Tedy symbióza hodná mistrů.
Pomalou "Crystals Can Cry" chrání před baladickým kýčem potemnělá atmosféra a nádherné vokální linky, je ovšem pravda, že poté tvůrčí potenciál mírně upadne. Dvojice příspěvků "Even the Sky Has an Edge" a "Echo" je roztažená na čtvrthodinové ploše, ve které se ruský skladatel snaží o teatrálně dramatické představení ve stylu Savatage. V této snaze neselhává, avšak udržet napětí v celé délce skladeb nedokáže. Lépe si vede při "pokorněji" koncipovaných tónech, jak dokáže rozlučková píseň "Light Breath of Freedom", jež vlaje na vlnách pozitivní world music. Samozřejmostí je chytlavá zpěvnost a vícežánrové prvky. Menší záhadou zůstává závěrečná dvojice instrumentálek "The Gates Closed" a "Call of the Trees", které - přestože se neposlouchají špatně - jsou zbytečným protažením už tak dlouhé stopáže desky. Dramaturgická povaha nahrávky má jisté slabiny, ty jsou ale bohatě vynahrazeny podílem nadmíru kvalitního skladatelství. Povedené, a doufejme že nikoli poslední album tohoto projektu.
|
