Je to možná trochu laciný úvod recenze, ale kdy jindy by měli floridští smrtonoši přijít s novou deskou, než v době, kdy světem cloumá jedna šílenost za druhou a dáma s kosou nestíhá obíhat spoušť, kterou si způsobují sami lidé? Kdo jiný by měl k takovým událostem skládat scénickou hudbu, nežli právě američtí Obituary, a kdo jiný by měl být zvrhlým hlasem současné civilizace, nežli démonický John Tardy? Teď skutečně není doba pro oslavné melodie nebo láskyplné cajdáky. Jedinou relevantní muzikou může být v současnosti jen a pouze death metal!
Americký kvintet si s každým novým albem dává na čas. Dobře ví, že vše bylo dávno řečeno, a pokud se mají obnovovat starobylá hudební témata, musí se kompoziční hrozny nechat dozrát, aby jejich chuť byla jakostní a krystalicky odrůdová. Každá nota se musí na patře poválet se zvláštní starostlivostí, ve které se snoubí nejen floridské slunce (nebo tma?), ale zejména zkušenost a profesní moudrost starých sklepmistrů. A přesně to se bratrům Tardyovým, Trevoru Peresovi, Terry Butlerovi a Kenny Andrewsovi povedlo na výbornou.
Jedenáctá řadovka Obituary zřejmě nemohla být lepší. Můžeme začít povedeným impresionistickým art-workem, který se stal nechtěným autoepitafem pro jeho stvořitele, Marisuze Lewandowskiho, jenž zemřel v létě loňského roku. Musíme pokračovat zvukem, který byl snímán v domácím studiu Johna Tardyho a jenž představuje vrchol současných digitálních vymožeností (album dokonce disponuje prostorovým zvukem). Každý nástroj dostal svůj velkorysý prostor, ze kterého se v úhrnu vylíhlo mohutně nasvalené metalové tělo. Královská péče byla věnována hlavnímu funebrákovi, svébytnému smutečnímu řečníkovi, jenž vždy platil za hlavní devízu kapely. John Tardy hudruje, sténá, mručí, mrtvolně naléhá a my cítíme, že tohle není člověk, ale ďábel, který si poťouchle užívá sebedestruktivní pochod lidského plémě.
Aby bylo zřejmé, že se kapela nachází ve výtečné formě, uštědří naivním posluchačům hned na začátku dardu "Barely Alive". Rychlé tempo, krátké breaky, podzemní sólo a nelidský Tardyho řev působí na naši pozornost jako hromosvod na bleskový výboj. Akcelerační smršť ale samozřejmě není hlavní prioritou amerických kmetů, proto se už ve druhé stopě "The Wrong Time" dočkáme přepnutí do středních poloh. Do těch hudebníci položí vyzývavý groovy riff, thrashově podťaté sloky a heavymetalové sólo, jehož melodičnost má tradičně na svědomí Kenny Andrews.
Když zazní houpavě hravý riff skladby "Without a Conscience", zjeví se nám před očima obraz kapely, jak si při hraní tohoto songu pokyvuje hlavami do rytmu jako jeden muž. "War" začpí syrovým old-schoolovým feelingem a přiložené samply vytvoří bezmála autentickou válečnou atmosféru. Laťka je pořád vysoko, a když kapela v navazující titulce práskne bičem do koní, ještě se o pořádný kus zvedne. Zkreslený zvuk podladěných kytar je doslova labužnický, potřebnou ostrost dodají thrashmetalové ornamenty, které jsou součástí Obtiuary od samotných počátků jejich existence.
Valivá "My Will to Live" je tributním mauzoleem devadesátkových alb, stejně jako "By the Dawn", ve které vynikají vrstvené Tardyho zpěvy, vrčivé riffy, pištivá sóla i blackmetalový riff připomínající ranou tvorbu tuzemských Master´s Hammer. Přes sugestivně rytmizované kusy "Weaponize the Hate" a "Torn Apart" dojdeme k závěrečné chuťovce "Be Warned" se zlověstnou aurou a neodolatelně mručivým Tardym. Vynikající závěr mistrovského alba. Obituary jsou zpět na vrcholu deathmetalové scény, vládci, kterým se ostatní musí jenom servilně klanět.
|
