Takhle to dopadá, když nevíte, kdy je nejvyšší čas přestat… V roce 2021 vydal Marcus Winter, který do názvu svého projektu vetknul vlastní příjmení, album „Pale Horse“, jež natáhl na pětasedmdesát minut. Poté věnoval energii na dokončení výběrovky „Looking Back“, kterou představil na přelomu loňského jara a léta (a opět překročil hodinu hracího času) a už na podzim nabídl novou řadovku „Fire Rider“, kterou (zcela zbytečně) našponoval na sáhodlouhých sedmdesát osm minut. Markus zastal většinu nástrojů, zpěv, aranžování i produkci skladeb, a z pohledu toho, že se jedná prakticky o solitérské dílo, by se dalo říct, že se nejedná o špatnou desku.
Jenže nelze zavírat oči před faktem, že Markus není autor s kdovíjakou fantazií a nápaditostí, že není ani kdovíjak charismatický zpěvák, že by cizí elementy mohly album „Fire Rider“ snadno posunout na vyšší úroveň a omlouvat to Markusovou odvahou pustit se do všeho na vlastní pěst taky nejde. Paradoxní je, že při takhle dlouhé stopáži desce neprospívá ani fakt, že - na rozdíl od minulé řadovky, zacílené primárně na gotický rock - výlety do stylových odlišností nejsou kdovíjak osvěžující, působí spíš rušivě, a když už se díky gotickému rocku, v němž je Winter zjevně nejsilnější, podaří navodit solidní atmosféru, nekonzistentnost ji systematicky a spolehlivě ničí. Aby toho nebylo málo, prakticky bez výjimky vás napadne pokaždé, když Winter přetáhne pětiminutovou hranici, proč to dělá, když vše podstatné už bylo řečeno a omílání nekomplikovaných motivů začne dřív nebo později nudit. Přitom vokální ležérnost v titulní skladbě a její nevtíravé napětí, či celkem ostrá riffovka „Lost In The Ice“ s příchutí Billyho Idola jsou důkazem toho, že kdyby Markus Winter neměl potřebu být zbytečně megaloman a dal přednost kvalitě před kvantitou, že by jeho tvorba mohla získat daleko větší smysl. Jenže v záplavě velmi průhledných kompozic se ty vydařené celkem snadno utopí. A když se nejzajímavějším okamžikem výpůjčky „Under The Gun“ z dílny The Sisters Of Mercy stane krátká dravější pasáž, v níž se do popředí posune zpěvačka Nera Mamic, a položka „Into The Void“, jež se do paměti zapisuje nejintenzivněji, se vydatně opírá o hlas hostujícího Floriana Greye, je zjevné, že Markus Winter si s “Fire Rider“ ukousl příliš velký krajíc.
Jako by se Winter nemohl rozhodnout, jestli vsadit na gotiku anebo na mainstreamově univerzální kolovrátky, po kterých by mohla sáhnout bezpohlavní rádia, jestli hrát aspoň na nějakou osobitost anebo se stát jen nenápadným společníkem při kroucení volantem (tohle je ideální parketa…), který vás nenechá usnout a k bezpečnosti silničního provozu přispěje hlavně tím, že nebude přehnaně rozptylovat vaši pozornost. Víc od „Fire Rider“ není třeba čekat.
|
