Nahrnete-li na hromadu informace a postřehy o DevilsBridge a jejich debutovém albu „Sense Of“, které kolem sebe kapela i label šíří, možná dojdete k závěru, že švýcarská pětice působí trochu zmateně. Pózování u symbolu, který by mohl evokovat pentagram, kdyby těch “gramů“ nebylo nějak moc. Obal alba, koketující s motivem Uroborose v hodně svébytné úpravě, s řadou symbolů, které přestanou působit samoúčelně až ve chvíli, kdy rozpletete zásadní koncepční myšlenku nahrávky, přičemž si v symbolice DevilsBridge opět zalaškují se satanismem. Hlavní perla, spočívající v oznámení, že kapela se stylově hlásí k melodickému metalu. A pak se na vás v jedenácti skladbách vyvalí neuspořádaná, těžko uchopitelná, nevýrazná alternativní hmota, jež má sice specifickou atmosféru, ale zároveň jí chybí jediný pevný bod, kterého by se dalo zachytit.
Mohla by jím být zpěvačka Dani Nell, která občas zajede do dobře nadrzlých poloh, občas je znát, že by v hrdle mohla mít kupu energie, na druhou stranu se neubráníte pocitu, že zapomněla na emoce a jen tak nezaujatě proplouvá na nemelodických linkách, které příliš nedrží pohromadě. Mohly by jím být kytary dvojice Shade – White, kterým nelze upřít fakt, že jsou hodně neposedné, ale zavadit o motiv, který by se zaryl do paměti, je nesmírně obtížné (škoda zejména toho, že riffový úvod písně „Instinct“ se rozplyne v alternativně očouzené, odtažité náladě). Mohlo by jím být koncepční řešení desky – s výjimkou jediné skladby („Seventh Sense“) jsou všechny písně nazvané jedním slovem a pro plný význam je třeba toto slovo spojit s názvem alba „Sense Of“, jenže přes jasnou jednotící myšlenku album působí roztříštěně a nesourodě. K dobru kapele je třeba přičíst fakt, že od doby neotesaného EP „Endless Restless“ zřejmě začala o skladbách víc dumat a nejde jen po instinktech. A když vás DevilsBridge zlomí a přistoupíte na jejich svojskou cestu, přijde ospalá barová balada „Pain“, která je připraví o největší devizu – naostřenou jedovatost, pichlavost a vyzývavost.
Není to špatné, není to dobré. Výhodou DevilsBridge je, že si je s nikým asi hned tak nespletete a že nejdou zařadit do davu. Nevýhodou je, že po poslechu desky chybí aspoň jeden zásadnější důvod, proč si ji pustit znovu.
|
