Jestliže to v době vydání „Dysfunctional“ a následujících rozhovorech vypadalo jako idylka, která mohla ukazovat na to, že staré křivdy jsou zapomenuty, brzy se vše vrátilo do starých kolejí. Dávné spory mezi Donem Dokkenem a Georgem Lynchem znovu nabyly na rozměru a kytarista začínal sabotovat koncerty propagující comebackové album. „George často hrál zády k publiku a to se doneslo lidem z firmy, kteří do nás investovali. A pak tu bylo rozhlasové vystoupení v New Yorku, kde George několik minut před zahájením prásknul s kytarou a odjel na hotel,“ vysvětlil situaci basista Jeff Pilson. O rozpadu se zatím nemluvilo, i když napětí by se dalo krájet. Management sehnal novou smlouvu s nezávislým vydavatelstvím CMC, které se zaměřilo na kapely z glam metalové éry, a to chtělo Dokken pouze s Lynchem. Jiný kytarista nepřipadal v úvahu, protože řada lidí si myslela, že z úspěšného comebacku, jakým album „Dysfunctional“ bylo, se dá vytěžit víc. Jak se mýlili…
Jestliže na „Dysfunctional“ se Lynch podílel v rámci kytarových sól (částečně i riffů) a celá deska byla v zásadě zkomponována ve dvojici Don Dokken – Jeff Pilson, tentokrát mělo být všechno jinak. Poprvé od alba „Back For The Attack“ měla spolu pracovat celá kapela, což se ukázalo jako nepřekonatelný problém.„Byli jsme skutečně ve špatném stavu. Situace mezi Georgem a Donem byla neúnosná a George si vymínil, že bude nahrávat, jen když bude Donovi zakázán přístup do studia. Musel texty a melodické linky psát až potom,“ vysvětlil okolnosti Pilson. Jestliže „Dysfunctional“ byla v zásadě Donova sólová práce, album „Shadowlife“ je především výsledkem spolupráce Lynche, Pilsona a bubeníka Micka Browna. Je to jeden z důvodů, proč deska zní tolik odlišně od zbytku diskografie Dokken, „Don se celou dobu křižoval a říkal, že to album sice udělá, ale že se bude muset hodně přetvařovat,“ zmínil basista a tím odpověděl na otázku, proč je deska „Shadowlife“ tak odlišná, že se z ní, i přes jistou nepopiratelnou kvalitu, stal největší propadák diskografie.
Pokud chcete „Shadowlife“ pochopit, nesmíte k němu přistoupit jako k albu Dokken a už vůbec ne jej považovat za nástupce „Tooth And Nail“, „Under Lock And Key“ a „Back For The Attack“. S těmi deska nemá vůbec nic společného. A jestliže „Dysfunctional“ bylo plnokrevné hardrockové album, „Shadowlife“ jde mnohem alternativnějším směrem. Kapela na místo producenta angažovala Kellyho Graye, jenž měl za sebou obrovský úspěch s debutovým albem grungeových Candlebox, velkých oblíbenců George Lynche, a platil za člověka, který dokázal rockové kapely osmdesátých let přetvořit v modernější tělesa. U Dokken (a následně zejména u Queensrÿche, kde byl zodpovědný za nejalternativnější období a u nichž se stal nepřijatelným nástupcem legendárního Chrise DeGarma) nadělal docela paseku. Tohle album je toho důkazem…
Deska je plná post-grungeových postupů, Dokken místy zní jako mix Pearl Jam a Soundgarden. Překročili červenou linii, zašli do míst, která fanouškům nebyla milá a celá věc se jim vymstila. Nutno však podotknout, že ač „Shadowlife“ zaznamenalo krutý propad, špatné album není. Lze na něm ocenit ambice, s nimiž se do tvorby Dokken pustili, i když si byli vědomi toho, na jak tenký led vstupují. Album obsahuje řadu vydařených a výrazných skladeb, a když se posluchač přenese přes šok, který mu připraví úvodní „Puppet On A String“, v níž více než podladěné kytarové linky zaskočí modulovaný Dokkenův zpěv, najde se dostatek míst, která jsou zajímavá. Není náhodou, že nejvíce deska funguje v baladických polohách, v nichž spadne rádoby tvrďácká maska grungeových hrdinů a kapela si pohrává s melodiemi, i když v jejich podání netypickými. Nejlépe zafunguje zádumčivá balada „Conveniece Store Messiah“, která po hrůzostrašné parodii na Alice In Chains „Hello“, působí jako velice osvěžující kousek, jako pravděpodobný a nečekaný vrchol kolekce.
Mezi vydařené kusy lze řadit „Hard To Believe“, „I Don`t Mind“, „Sweet Life“ s nečekaně výrazným, hardrockovým refrénem, naroubovaným na ozvěny nirvanovské „Nevermind“ i „Until I Know“ v obou provedeních (druhá část v samotném závěru alba nabízí více vypjatějších emocí). Vrcholy jsou ale vyvažovány kusy méně přesvědčivými, k „Hello“ a „Puppet On A String“ se řadí nepodařené „Cracks In The Ground“, či „Sky Beneath My Feet“. V nich se ukazuje, že Dokken nejsou na podobný styl hudby ideální kapela a v plné nahotě se odhaluje skutečnost, že forma ze sedmdesátých let i z „Dysfunctional“ zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Jako viník byl označen Lynch, přestože tvrdil, že takto znějící album bylo rozhodnutím celé kapely. „To tvrzení je směsné,“ ohradil se Lynch nad někdejším Dokkenovým výrokem, „album nebylo tak úspěšné, tak se mu hodilo vinu shodit na mě, ale každý jsme byli připraveni vzít na sebe veškerou odpovědnost.“ Ať už se stalo cokoliv, jasné je, že Lynch krátce po vydání zmizel z kapely.
Bylo jasné, že „Shadowlife“ je přešlapem a proto setlist na turné v předprogramu Alice Coopera byl složen zejména z osvědčených věcí z osmdesátých let. Kapele vypomohl bývalý kytarista Europe John Norum, jenž se s Donem znal z dob alba „Up From The Ashes“, jeho angažmá však nemělo dlouhodobého trvání, jelikož Norum dal přednost sólové kariéře. Jeho role byla důležitá, protože Dokken nasměřovala zpět do hardrockového teritoria, kdežto bývalý spoluhráč George Lynch zanedlouho po svém odchodu vypustil pod hlavičkou obnovených Lynch Mob rapmetalové album „Smoke This“, s nímž sklidil od zbytků fanoušků bouři nevole. Z toho však už Dona Dokkena hlava bolet nemusela.
|
