Nazvete-li kapelu Walk In Darkness, asi nepřekvapí, že k podrobnější autocharakteristice kapela používá tvrzení, že „kapela se dívá na svět z okraje propasti…“ Byť by se prý v tomhle pohledu na svět měly najít i záblesky naděje, to podstatné, na čem italská formace stojí, je melancholie, potemnělá romantika a tajemno. V duchu této filozofie pánská část ansámblu tají svoji totožnost a zahaluje se v kápích, nemluvě o tom, že dopočítat se členů kapely (ke stálé pozici se hlásí pouze dva muzikanti) také není úplně jednoznačná záležitost. A tak nepřekvapí, že jediná tvář, kterou Walk In Darkness staví na odiv, je také jedním z nejdominantnějších elementů kapely, a to nejen z hlediska vizuálního, ale i z hlediska hudebních ucholapek.
Je možná trochu zavádějící tvrdit, že zpěvačka Nicoletta Rossellini své ostruhy i smyslně sytý hlas nabrousila především u power metalové Kalidie a svůj hlasový potenciál jasně naznačila i u jinak nepříliš zářivého projektu The Erinyes, neboť loňské album Walk In Darkness „Leaves Rolling in Time“ je již čtvrtým zářezem do diskografie kapely. Tato náladová květina rozkvétá poměrně pomalu, nicméně na aktuální nahrávce její temnější barvy dostávají velmi sympatické obrysy. Hudba Walk In Darkness se pohybuje ve velmi vláčném tempu, jež by mohlo být příjemné otevřenějším příznivcům doom metalu, kteří vyloženě nelpí na depresivních náladách a jsou ochotni akceptovat vytrvalý goticko-romantický nádech, jenž nejsilnější formu dostane v závěrečné verzi skladby „No Oxygen in The West“ (je na albu ve dvou podobách, i originální verze si o pozornost řekne víc než spolehlivě) s výpomocí zklidňujícího hlasu kytaristy Shamana. Pomalejšímu tempu alba svědčí decentně zastřené propojení kytary a kláves, klidné bicí (možná zde je nejsilnější otázka naznačeného personální dilematu o tom, kolik živých hudebníků má album na svědomí), příjemně líná atmosféra, nadnášející vrstvený jemný vokál plný emocí i filozofické texty. Celková konzistentnost trochu svádí k dojmu, že Walk in Darkness to zásadní řeknou na začátku alba a pak již z nastaveného rámce nemají potřebu nikam utíkat, ale vzhledem k tomu, že nejvýraznějším hybatelem děje jsou melodie a Nicolettin projev, lze nejpřitažlivější položky najít v „The Last Glow Of Day“ s aspoň na chvilku dravějším motivem a silnou naléhavostí (We have to go, We are the soldiers, We are the kings, Children, mothers, fathers, We are history…), či na objemu postupně nabírajícím, rozjímavém vyprávění „Bent By Storms And Dreams“.
Je možná trochu škoda, že nejzásadnější položky alba Walk In Darkness představili v průběhu předchozích dvou let v singlové podobě, album trochu přichází o moment překvapení, o který kapela ve svém emotivně silném a hudebně klidném rozpoložení navíc cíleně ani neusiluje. Hlavní postavou je jednoznačně Nicoletta, s jejímž výkonem Walk In Darkness stojí i padají. Takže závěrečný rezultát nemůže vycházet z jiného faktu než z toho, že Nicolettě posmutnělejší nálada a občas naléhavě intenzivní emoce velmi sluší.
|
