„Od doby, co jsem po definitivním odchodu George Lynche odehrál zhruba patnáct koncertů s Dokken,“ vyprávěl na konci devadesátých let kytarista John Norum, „jsem do té kapely úplný blázen. To byly nejlepší koncerty mé kariéry. S kapelou jsem si skvěle rozuměl a chtěl jsem tam rovnou zůstat. Jenomže jsem v té době musel plnit smlouvu sólového umělce a tak všechno na poslední chvíli nevyšlo. Reb Beach tam odvádí slušnou práci, ale kdyby mi Don dnes zavolal a angažmá u Dokken mi ještě jednou nabídl, posadil bych se na první letadlo. My jsme si rozuměli, už když jsem hrál v jeho sólové kapele, ale teď jsme jedním srdcem a jednou duší.“ Klasik však praví: Dávej pozor na to, co si přeješ!“ Telefon na stole Johna Noruma v jeho domovském Švédsku skutečně zazvonil a Don Dokken, který byl na jeho druhém konci, mu nabídl angažmá. Takřka hned poté, co v kapele skončila krátkodobá epizoda s Rebem Beachem a comeback s Georgem Lynchem byl pouhou utopií. Jenže Norum nemohl vědět, že jej Dokken láká do trochu jiné kapely…
Neměnil se jen kytarový post, z kapely odcházel i basista Jeff Pilson, rozčarovaný tím, kam se Dokken ubírají. „Jeff nechtěl pořád dokola hrát naše staré skladby a chtěl se věnovat něčemu jinému,“ řekl k jeho odchodu Don, ovšem Pilson naznačoval, že vztahy uvnitř Dokken zase jednou nebyly ideální a naznačil problémy mezi svou osobou a Donem. Ještě téhož roku (2001) přišel s nečekaně alternativním albem projektu Underground Moon (působil v něm pod pseudonymem Dominic Moon) a záhy začal působit ve dvojici i s Georgem Lynchem, aby o dva roky později vydali vcelku nepřesvědčivou desku „Wicked Underground“. Následně spojil svůj osud nejprve znovu s Ronniem Jamesem Diem, s nímž nahrál průměrné album „Master Of The Moon“ a posléze vplul do řad legendárních Foreigner, u nichž působí dodnes. Na jeho místo po krátkých námluvách s původním basistou Juanem Croucierem (byl v té době bez práce, protože v Ratt místo něho hrál Robbie Crane), Don angažoval světoběžníka Barryho Sparkse, který však byl pověstný svou přelétavostí a ponejvíce se věnoval zejména studiové činnosti. Nikdo nemohl vědět, jak bude fungovat sestava, která začínala spíše připomínat další sólový projekt Dona Dokkena.
Don měl otěže pevně v rukou, čímž bylo nastíněno, že by se mělo pokračovat spíše v tradičním materiálu, který byl obsažený na minulé „Erase The Slate“, než v experimentech ze „Shadowlife“. Bylo také jasné, že se výraz Dokken změní, protože do skladatelského procesu nové desky se zapojil především John Norum, který si ze sólové kapely přinesl i nápady, na nichž pracoval se svým zpěvákem Kellym Keelingem. A to je důvod, proč album „Long Way Home“ zní spíše jako pokračovatel Norumových sólovek „Worlds Away“ a „Slipped Into Tomorrow“ než jako nejklasičtější album Dokken. Pokud bychom se na desku podívali opravdu drobnohledem, dají se najít zárodky toho, jaký styl po svém comebacku nastolila Norumova domovská kapela Europe. Styčných bodů mezi „Long Way Home“ a „Start From The Dark“ je několik. Obě desky nejvíce pojí temná, místy až post-grungeová atmosféra a tvrdý bluesový základ, což nebylo to, co symbolizovalo klasické nahrávky Dokken, k nimž se chtěl Don po rozchodu s Georgem Lynchem vracet.
„Long Way Home“ více než na „Erase The Slate“ navazuje na comebackovou „Dysfuctional“, ovšem není podávána s takovým nadhledem a v tak vysoké skladatelské formě jako deska z roku 1995. Místo typické lehkosti, která symbolizovala nejslavnější desky „Under Lock And Key“ a „Back For The Attack“, přináší zatěžkaný materiál, kdesi na půli cesty mezi klasickým heavy metalem a jeho alternativnější podobou, prodchnutý tvrdými bluesovými kytarami. „Sunless Days“ či „Little Girl“ dávají Dokkenovi dostatek prostoru pro typické vokální melodie, ovšem ten volí jinou taktiku a schovává se spíše za podladěné Norumovy kytary, čímž Švédovi dává až zbytečně moc prostoru. Jako diamant přímo uprostřed desky září krásná klavírně-akustická balada „Goodbye My Friend“, která jako jediná je dílem pouze Dona a ponejvíce připomíná typické harmonie starých desek. Na albu je však ojedinělá. Druhá polovina alba je o něco tradičněji pojatá než úvod desky, skladby „Magic Road“, „There Was A Time“ a závěrečná, poněkud nenápadná balada „I`ve Found“ zafungují docela slušně, ale přece jen se na mysl derou pochybnosti o tom, zda takhle zní kapela, která o sobě tvrdila, že zažívá druhý vrchol.
Oproti „Erase The Slate“ nepředstavuje „Long Way Home“ žádný velký propad, ale nijak velký zázrak nebyla ani deska z roku 1999. Dokken se ani na tomto albu nedaří navázat na skvělou minulost, na osmdesátá léta, kdy byli na vrcholu. Ani číslo půl milionu prodaných kusů po celém světě nebylo příliš lichotivé a kapela byla při nadcházejícím turné konfrontována se skutečností, že doba velkých arén je dávno pryč, protože se byla nucena přesunout do klubů, v nichž hrála tak v dobách před debutem „Breaking The Chains“. Problémy znovu začínaly i uvnitř kapely. „Long Way Home“ vyšla na konci dubna 2002 a kapela se vypravila do Evropy. Po německém koncertě 31. května Don oznámil, že John Norum odehraje poslední tři koncerty a pak v kapele skončí. „Je to částečně ze zdravotních důvodů, ale i těch osobních,“ vysvětlil zpěvák. Norum si během evropských koncertů v polovině května zranil ruku, ale na povrch vypluly i jeho osobní problémy s Donem Dokkenem, o němž rok a půl předtím tvrdil, že jsou spolu jedno srdce a jedna duše. Holt všechno má jen omezenou trvanlivost…
Norum kapelu opustil v průběhu turné, takže bylo nutné jednat rychle, protože hrozilo rušení více koncertů, nejen mnichovského. Nejprve byl ve hře návrat Reba Beache, ovšem ten společně s Davidem Coverdalem rozjížděl comeback Whitesnake, takže z jeho možného angažmá sešlo rychleji, než by se dostalo z fáze teorií. Na místo sólového kytaristy byl povolán Ital Alex De Rosso, známý nejen jako člen kapely Dark Lord, ale především jako sólový umělec, který je epigonem George Lynche. Pro Itala to byla obrovská výzva a zasvěcení mluvili o tom, že jeho příspěvek ke koncertům Dokken byl o poznání energičtější a tradičnější než účast Johna Noruma. Jenže ani De Rosso v sestavě nevydržel. Když Dokken odjeli americké turné po boku Scorpions a Whitesnake, De Rosso ztratil vízum a byl úřady urychleně odeslán zpět do Itálie. Ožehavý kytarový post byl zase volný.
|
