Severoirská kapela Ravenlight je v promo materiálech označena jako parta, která je jedním z nejvíce vzrušujících a jedinečných spolků, které se v posledních letech objevily na tamní metalové scéně. Přiznávám, že nemám úplně přehled o žánrových zástupcích severoirské scény, ale pokud propagační fráze nelže, nebude to zrovna terno být v této části Velké Británie příznivcem domácího symfonického power metalu. Druhé album belfastské čtveřice „Immemorial“ ve svém základu sice nabídne určitou primární chytlavost, ale protože v kapele není živáčka, který by zavelel na zteč a přišel s nějakým zásadním nápadem, či strhujícím muzikantským výkonem, není se co divit, že po tři čtvrtě hodince, strávené ve společnosti Ravenlight, je rozpačitost tím nejsilnějším pocitem, který si posluchač odnáší.
Platí-li okřídlené rčení, že řetěz je jen tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek, můžeme se při hledání síly řetězu Ravenlight zaměřit na kompletní kapelu. Vokál Rebeccy Feeney je poměrně mdlý, bez emocí, občas nejistý, a i když se Rebecca snaží s hlasem pracovat, přičemž častěji míří do tuctových výšek, než do smyslnějších hlubších poloh (i v nich však vize, že by mohla chytit šmrnc Magdaleny Danner z už dávno zapomenutých Gallery Of Sound vezme rychle za své). Nicméně na celkové naivitě, která by se mohla stát hlavním poznávacím znamením kapely, má vydatný podíl. Spolehlivě jej však překoná klávesista a kytarista John Connor, zejména díky využití nástroje s černobílými klapkami, který občas chytá jedovatou barvu samohrajek a zařazení kapely do symfonického metalu totálně staví na hlavu. Ideálním příkladem je skladba „Painters Dream“ s naprosto čistou a průhlednou bezelstností, jejíž jednoduchoučký melodický motiv patří k těm, které snadno zaplují do hlavy, ale jeho finální provedení svědčí o tom, s jakou aranžérskou i kompoziční mizérií se Ravenlight potýkají. Se strunným nástrojem, který je v řadě skladeb hodně nenápadný, nadělá přece jen více užitku, některá z jeho sól patří k tomu nejvydařenějšímu, co Ravenlight nabídnou. Rytmika je opatrná a statická, za celou dobu nijak zásadně nekopne, takže výsledkem nemůže být nic jiného, než zcela bezzubé album.
Tajemná obálka, k níž je vhodné Johnu Connorovi poblahopřát jako k nejvydařenějšímu střípku aktuální kolekce, působí velmi přitažlivě, nicméně hudební podoba alba ani zdaleka nenaplní očekávání vyvolané při prvním pohledu na album. Snad ve třetím kole Ravenlight kvalitu obou složek srovnají do latě, ale bude to chtít ve zkušebně a ve studiu obrovský kus práce.
|
