Power-speedmetalové těleso Ascenison vydalo před jedenácti lety debut "Far Beyond the Stars", a pak se po něm slehla zem. Bylo to pravděpodobně zaviněno zaneprázdněností kytaristy Frasera Edwardse, jenž sice není zakladatelem kapely, jeho role se ale pro Brity stala naprosto zásadní. Fraser mezitím vybudoval sranda projekt Sharky Sharky, a poté se věnoval sólové kariéře. Když se uvolil k práci na druhé studiovce Ascension, bylo zřejmé, že to bude právě on, kdo udá tón a směr celé nahrávce...
To je na jednu stranu dobrá zpráva. Anglický hudebník během uplynulé dekády několikrát potvrdil, že v něm dřímá nemalý potenciál, jenž je navíc povznesen kvalitní kytarovou hrou. Fraser zahraje v podstatě všechno a při této snaze nehodlá zůstat při zemi. Svůj nejoblíbenější rychlomelodický styl doplňuje nadžánrovými prvky a motivy, ve kterých nechybí nadhled a všudypřítomná hravost. Tuto strategii předvedl na svých vlastních albech a přenáší ji rovněž na aktuální fošnu Ascension, která kvůli tomu zní jako další Edwardsova sólovka, včetně zpěvu Richarda Carnieho, který Frasera provází celou jeho kariérou.
Richard je netypický svým vzhledem (korpulentní vousáče v čele powermetalových spolků často nevídáme), přičemž hlasově spadá mezi výškaře. Tato poloha dokonale vyhovuje Edwardově rukopisu, pro který jsou nebetyčné vokální manýry ideální a nezbytné. Pravdou ovšem je, že Richardovi ne všechny zadané úkoly sedly, občas zní až příliš uječeně nebo upištěně. Ve spojitosti s hudebními schopnostmi a otevřeností prezentovaného stylu se každopádně i díky němu nabízí jedinečný prostor k zábavné a strhující muzice. Jenže podobně jako v případě Fraserových sólovek, i zde je přání otcem myšlenky a skutečnost naráží na mantinely tvrdého realismu...
K popisu hudby Ascension vhodně poslouží úvodní píseň "Sayonara", jež byla zároveň zvolena jako jeden z vábících singlů. Rychlost, melodie, hravost, mimožánrové úniky, odzbrojující kytarová ekvilibristika a ječící Ríša, to vše expedováno v perfektním zvukovém balení. Chvílemi jde o splněný sen pro fanoušky Dragonforce (což je evidentní inspirační bod Ascension), jasný důvod k radosti a oslavným ódám. Důvod, proč tomu tak nakonec není, je stejně prozaický jako smutný. Skladbě chybí komplexní melodický tah, nápaditější vyústění instrumentálních a vokálních motivů, zkrátka něco, díky čemu bychom si ji mohli pamatovat dlouho po doznění posledního tónu. A podobná definice platí pro většinu následujících písní, a tím pádem také pro album jako celek.
Britská kapela umí zaujmout, o tom není pochyb. Nejlépe se povedlo vyladit kousky "Megalomaniac", "Monsters", "Set You Free" a "Last Winters Night", které se chvílemi skutečně přibližují mistrovství, které na svých prvních albech předváděli autoři z Dragonforce. Také další skladby ukrývají chytlavé pasáže - každý povedený moment ale provází zklamání, které pramení z neuspokojivého řešení nadějně rozjeté etudy. Až příliš často jde jenom o prvoplánovou kytarovou exhibici, jež je směřována odnikud nikam, navíc v rozmezí přemrštěné časové plochy (na albu je pět skladeb přesahujících šestiminutovou hranici). Vyloženě sporně dopadly pokusy o temnější atmosféru a s ní spojené stylizované vokální projevy, ke kterým dochází v závěrečné třetině nahrávky. Méně by v případě Ascension bylo jednoznačně více. Fraser Edwards je jako divoký kůň, který šťastně poznává okolní svět. Jeho projev je sice svobodomyslný, ale při pokusu o osedlání neustále hrozící rychlým pádem na zobák.
|
