Ze Žiliny do Prešova je to něco málo přes dvě stě kilometrů a zhruba na této trase bych hledal hlavní hnízdo slovenských čarodějnic. Na jednom konci se v roce 1986 vyklubala heavy metalová Striga, která po šestatřiceti letech svojí existence vydala debutové album „Siedme nebo“. Na druhém konci se v tom samém roce objevila na světě stejnojmenná parta, s trochu agresivnějším výrazem, která (světe, div se…) si na sklonku loňského roku do životopisu také zanesla první dlouhohrající zářez „This Is No End“. Proto hlavní pokyn zní – neplést! Obzvlášť proto, že (v obou případech) je zjevné, že doba, ve které se Striga cítí nejlépe, se odráží v letopočtu jejího vzniku.
Dvojice Tomáš Kačala a Lubomír Potočňák, která stála u zrodu kapely, tvoří její základ (po téměř dvacetileté pauze) i dnes. Za poměrně zásadní lze v životě Strigy považovat dva letopočty – rok 2010, kdy se kapela dala znovu dohromady, a rok 2018, kdy po překopání sestavy získala aktuální personální podobu, ve které asi nejvíc září jméno křiklouna Maya Petranina (Castaway, Symphonity, ex- Signum Regis), s nímž získala o něco pružnější výraz oproti silověji pojatému EP „Prízraky hrôzy“ z roku 2015, z něhož na albu „This Is No End“ Striga využila vyjma titulní položky všechny ostatní skladby. Není se co divit – důrazně šlapající „Richard III“ s heavíkovou příchutí, pompézní náladou, heroicky robustním sloganem a působivým kytarovým motivem je dokonalým příkladem toho, jaká je v jednoduchosti, melodické přímočarosti a metalovém důrazu síla. Byla by škoda, kdyby tato skladba měla zapadnout prachem. Ještě sladší polibek od múzy Striga dostala při tvorbě našlápnuté úvodní střely „Dragon`s Eye“ se speedovým chuťovým ocáskem – parádně neotesaný riff, akční bicí, vypjatý hlas i nespoutaná živelnost fungují jako dobře promazaný stroj času přesně do žhavých osmdesátých let. Pokud dáváte přednost zemitějšímu a masivnějšímu výrazu s thrashovým odérem, je chutných položek v menu „This Is No End“ celá řada, s vrcholem v plíživé „Ghost Of Terror“ se sekaným riffem a narůstající atmosférou strachu. Snad jen finále s titulní krátkou hrubou honičkou mi do stylově rozmanité a náladově plně konzistentní nahrávky úplně nezapadá.
Když vydáváte první album třicet šest let od svého vzniku, nebylo by od věci, kdyby mělo větší potenciál, než jen splnit si dávný sen a mít (danajský) dar pro svoje nebližší okolí. Striga tenhle požadavek v pohodě splnila a věřím tomu, že může zaujmout řadu staromilců, kteří o kapele dosud neměli ani tušení.
|
