Jestli lze nějaké kapele věřit, že na svých albech doručí kvalitní power metal z tradiční finské školy (se špetkou moderny a progu), jsou to seveřané Excalion. Vrchní skladatel a klávesák Jarmo Myllyvirta vládne nemalým talentem a v čele kapely trůní vynikající zpěvák Marcus Lång, což jsou dva základní předpoklady pro případný úspěch. Novinka ocejchovaná titulem "Once Upon a Time" tyto naděje potvrzuje velmi jistým a příjemným způsobem...
Velmi symbolicky v tomto ohledu působí samotný obal. Na něm Polák Piotr Szafraniec využívá x-krát omletý motiv hodin, přesto je jeho výtvor díky celkové vizuální koncepci povedený a líbivý. Podobná formulka lze vztáhnout i na samotnou muziku. Přestože tvorba Finů expeduje osvědčená hudební témata, jejich umělecké uchopení je natolik zkušené a atraktivní, že baví bez ohledu na datum, které se právě píše v kalendáři. Pomyslný archaismus některých postupů navíc umně maskuje moderní a skvělé ozvučení z dílny Itala Simone Mularoniho.
Severská pětice na to šla tentokrát pěkně od lesa. Zvolit na úvod pomalou skladbu, to vyžaduje jistou dávku odvahy. Velmi pozvolna gradující píseň "Keitele" je nicméně dokonalým otvírákem, jakýmsi speciálním intrem, díky kterému si Finové posluchače perfektně připraví na vše, co bude následovat. I proto poněkud obligátní progresivní riffy, jež startují navazující stopu "Resolution", nepůsobí nijak "urážlivě", při nástupu vrcholně melodického refrénu (u kterého si nelze nevzpomenout na hitové momenty kapely Altaria) a speedového sóla už severskému kvintetu začneme dobrovolně zobat z ruky (a zpěvákovi Markusovi z úst). Klipovka "Soulbound" tuto tendenci potvrdí, stejně jako některé další skladby v čele s poutavě atmosférickou titulkou, ve které se díky brilantní stavbě vyloženě těšíme na to, co přijde v další sekvenci, dále vysoce melodickou "Words Cannot Heal", nadmíru svěží "I Am I", jemně návykovou "When a Moment Turns into a Lifetime" či křehce symfonickou baladou "Eternals".
Jedno z mála zaváhání přichází v kousku "Amuse Me", v němž se Finové zbytečně podbízejí moderním powermetalovým trendům s rytmickými kontra breaky, a tento sklon má negativní vliv na kvalitu celé písně (včetně překvapivě nepovedeného refrénu). Jistě si nevede ani skladba "Band of Brothers", která je slepena z nepříliš sourodých ploch a motivů (trhaná progresivní koncovka ovšem leccos vynahrazuje). Ani tyto slabší momenty ale nezakryjí skutečnost, že finská kapela nahrála velmi dobré album, které dává vzpomenout na zlaté powermetalové časy a jako bonus přihazuje několik skladatelských prvků, jež by měly zaujmout i náročněji zaměřené posluchače.
|
