Sodom jsou obecně považováni za thrashmetalovou kapelu, vždy tomu tak ale nebylo. Na počátku kariéry byl Tom Angelripper se svými spoluhráči silně ovlivněn tvorbou britských Venom. Němci chtěli znít dokonce ještě brutálněji, což v půli osmdesátých let vyústilo k nahrání hnilobného EP „In The Sign of Evil“. To mělo být původně plnohodnotným debutem, jenže v půli studiového dýchanku došly peníze, zčásti proto, že je kapela prochlastala, ale i proto, že se doposud nahrané skladby nelíbily firemním bafuňářům, kteří celý nahrávací proces stopli. O dvaadvacet let později lidé z toho samého labelu, tedy SPV/Steamhammer, přišli za lídrem sodomitů s návrhem, zdali by byl tak ochotný a původní EP, které mezitím nabylo kultovního statusu mezi blackmetalovou obcí, znovu nahrál, a jako návdavek přidal skladby, na které už tehdy nezbyly peníze ani chuť.
Jelikož Angelrippera nikdy úplně neopustily blackové choutky, stejně jako vášeň pro metalový old-school, a protože s rozšířeným znovunahráním debutového EP souhlasili jeho původní parťáci, bicmen Witchhunter (Christian Dudek) a kytarista Grave Violator (Josef Dominik), nebyl důvod danému požadavku nevyhovět. Hned vzápětí je ale nutné dodat, že se spolupráce s alkoholově závislým Witchhunterem stala pro Angelrippera noční můrou a pravděpodobně něčím, co si německý frontman během nahrávacího procesu několikrát vyčítal. V roce 2007 se tedy německé trio vydalo do studia Dungeon Sounds v Oberhausenu, aby oprášilo klasické dílo a zkusilo vzkřísit ducha tehdejších časů. Upřímně řečeno, něco takového mělo smysl jenom z důvodu prezentace dříve neslyšených skladeb. Protože oživovat staré klasiky se většinou nevyplácí. A svým způsobem se to nevyplatilo ani tentokrát.
Prvním oříškem k rozlousknutí byl zvuk. Bylo jasné, že sound musí být poplatný pravěkým časům a náladě nahrávky, ve studiu bylo tedy záhodno vygenerovat co nejvíce špíny a chorobné zlosti. To se technikům s jistými výhradami povedlo, jenže háček byl v tom, že původní nahrávka nezněla špatně a jakýkoli jiný zvukový kabátek mohl čtveřici osmdesátkových songů – minimálně z nostalgického hlediska - jenom ublížit. A nové verze starých skladeb opravdu nejsou lepší. Naopak, ve spojitosti s výkonem kapely jsou konečky tónů značně utahané a kupříkladu „Outbreak of Evil“, největší hit daného EP, zní oproti originálu sotva polovičatě (což pořád neznamená blbě, kdyby ale někdo chtěl pochopit skutečný potenciál daného songu, nechť si pustí předělávku od polských Vader). Nejlépe se ze starých flákot povedlo naklepat hřbety songů „Blasphemer“, "Witching Metal" a „Sepulchral Voice“, jejichž dravý punk´n´speedový náboj otupit prostě nelze. To samé platí pro všechny plochy podobného stylového ražení, problém nastává téměř vždy, když nastoupí pomalejší úseky, se kterými si autoři (na skladbách se podílelo celé trio) nevěděli moc rady.
V playlistu se střídají „nové“ kusy se starými, přičemž vše startuje dříve neslyšená střednětempá stopa „The Sin of Sodom“. A ta zní vyloženě neprůbojně, unaveně, zkrátka nepřesvědčivě. Až člověk nabude dojem, že předčasné utnutí studiové práce, ke kterému před lety došlo, bylo velice rozumným krokem. O něco lépe si vede druhá novinka „Bloody Corpse“, i když je to hlavně díky nástupu zrychlených pasáží. Ani zbývajících pět hudebních premiér nijak zvlášť neoslní, v některých případech dokonce rovnou odpudí (refrén „Ashes to Ashes“). Witchhunter navíc chvílemi moc nestíhá, což celkovému dojmu nijak nepřidává.
A tak má celá záležitost nakonec spíše raritně/nostalgickou hodnotu. Díky albu „The Final Sign of Evil“ můžeme lépe nahlédnout do tehdejšího autorského rozpoložení německých sodomitů a zjistit, že krom blackových prvků jim nebyl cizí ani heavy metal ve stylu „2 Minutes to Midnight“ od Iron Maiden, třebaže šlo víceméně o vykrádačku daného riffu („Hatred of the Gods“). Můžeme se – pokud po tom toužíme – přenést na vlně sentimentu do doby, kdy metal prožíval své batolící se období, které bývá rodiči (tedy hudebníky i námi posluchači) považováno za jedno z nejkouzelnějších. Především ale máme možnost slyšet práci bicmena Witchhuntera, který nedlouho po nahrání alba zemřel. Už jen z toho důvodu dostává dvanácté album Sodom smysl, ačkoli trochu jiný, než bylo původně zamýšleno.
|
