„Dance Devil Dance“ je zvuk našich těl v pohybu a nic jiného. Zní to těžce, protože hrajeme tvrdě. Je to hlasité, protože jsme hlasití. Každá kapela čelí výzvě, kterak zachytit vztek pódiového vystoupení na pásku. Nám se to povedlo…“
Jedno se švédským chameleonům Avatar musí nechat. Když si položíte otázku, na jakou cílovou skupinu kapela míří, odpověď může znít na kohokoliv. Jejich alba jsou velmi pestrá, takže s grácií nabízí v rámci jedné kolekce (jež zpravidla drží dokonale pohromadě) šťavnaté bonbóny tvrďákům, pro něž je zaklínadlem síla a testosteron, modernistům, kteří by bez elektronického chladu byli jako na trní, fandům brutálního zvuku, kteří jsou nejšťastnější, když natlakovaný sound rve vnitřnosti, smíškům, kteří ocení nevtíravé vtípky, i melodikům, kteří se rádi sklouznou po hladké a chytlavé vlně.
Taková je i jejich devátá deska „Dance Devil Dance“. Při prvních třech skladbách se může zdát, že Avatar tentokrát vsadili jednoznačně na dominanci svalů. Impozantní titulní věc, které ohromně svědčí krásně přehledný zvuk, staví na chytlavě jedovatém riffu, uřvaném zpěvu a dusající rytmice, „Chimp Mosh Pit“ i „Valley Of The Disease“ se řítí v podobném nátlakovém a nekompromisním duchu. Název „On The Beach“ podvědomě svádí k domněnce, že má-li přijít nějaké uvolnění, dojde k němu v této skladbě. Prokoušete-li se hrubým riffem a depresivní rytmikou, Avatar nezklamou, poťouchle rozverná pasáž s dokonalou melodií ideálně odlehčí hrubou atmosféru, hravost ovládne kytaru i trochu potemnělé finále. A není všem dnům konec - s „Gotta Wanna Riot“ Avatar popadnou za ruku Bee Gees, naskočí na rock´n rollovou vlnu, nasají k tomu něco punkové nevázanosti a nevyhnutelně směřují do refrénové skákačky, s „The Dirt I`m Buried In“ zatáhnou posluchače na jakýsi retro taneční parket, ale neztratí přitom přímočarost a jasný tah na bránu. Ve chvíli, kdy už se zdá, že závěr alba zase pojede na stoprocentní adrenalin, vytáhnou Avatar šantánovku „Train“, i z ní však nakonec létají jiskry. V závěru přizve kapela na do party Lzzy Hale, která ve „Violence No Matter What“ potvrdí, že jí vyhrocenost sluší a spolu s Johannesem Eckerströmem celkem úspěšně vzývají metalové peklo.
Mrknete-li do metalové encyklopedie, zjistíte, že kapel s názvem Avatar běhá po světě solidní kupa. Tento populární název může ale být těžce kontraproduktivní – asi jen málokoho při vyslovení jména kapely napadne někdo jiný, než nepřekonatelná švédská pětice, která na „Dance Devil Dance“ opět rozehrála strhující a maximálně zábavný hudební spektákl.
|
