Změny k životu patří. Delain před dvěma lety vyměnili téměř celou sestavu. Kapelník Martijn Westerholt se chtěl vrátit k původní podstatě, k projektové podobě Delain. Nicméně tahle myšlenka se nakonec vyvinula v to, že Delain jsou zpět jako regulérní kapela, jen s novými či staronovými členy (bubeník Sander a kytarista Roland).
Prvním výsledkem zaktualizované sestavy je nové album „Dark Waters“. Největší pozornost byla upřena na novou zpěvačku Dianu Leah, která se dříve věnovala spíše elektronické muzice.
Album vás uvítá skladbou „Hideaway Paradise“. Není to vyloženě vypalovačka, spíš skladba ve středním tempu, která hýří melodiemi a dává najevo, že žánrově se u Delain nic nezměnilo. Hlas Diany Leah je nesmírně příjemný a v některých momentech silně připomíná předchůdkyni Charlotte Wessels. Martijn vsadil na podobný hlas a i díky typickým „delainovským“ melodiím se Diana dostává i do podobných pěveckých poloh. „The Quest And The Curse“ je v tomto ohledu ještě důraznější. Nejde si představit více signifikantní píseň pro Delain. Pro zpestření je tu i growl kytaristy Rolanda a basáka Ludovica. Bohužel je to po hříchu jedinkrát, co dostanou prostor.
Skvělým oživením je přítomnost zpěváka Paola Ribaldiniho (Skiltron, hostování u Beast In Black či Rhapsody Of Fire) hned ve třech skladbách. „Beneath“ či „Queen Of Shadow“ jsou hitovky, které se vám v paměti uloží na první dobrou. Nicméně je jasně patrné, že Delain vsadili spíše na jistotu a novinka je více směřovaná do klasického symfonického metalu než její předchůdci. To je znát například v „Tainted Hearts“, která je z nových songů možná nejsložitější, její struktura je o komplikovanější než většina songů na desce. Nejpovedenějším a nejzábavnějším songem je „Moth To a Flame“. Ihned se do vás pustí skvělou melodií, do které vstoupí nejtvrdší riff desky. Přitom má song velmi výraznou atmosféru osmdesátých let, především refrén je extrémně chytlavý a tuto dekádu připomene. Vrcholem nahrávky je nejdelší píseň „Invictus“. Epický symfo-metal nabídne hned tři zpěváky. Vedle Diany a Paola se ke spolupráci s Delain vrací i Marco Hietala. Skvělou tečkou za deskou je nightwishovsky laděná „Underland“.
S „Dark Waters“ dávají Delain najevo, že jsou zpět v plné síle. Je trochu škoda, že sázka na jistotu je tak zřejmá a album nemá absolutně čím překvapit. Na druhou stranu dostane fanoušek vše, co měl na Delain rád, tedy až na prvky moderního metalu (třeba i djentové kytary), které na posledních počinech (včetně EP) tvorbou kapely prosvítaly. Album je o něco jemnější než předchůdci, ale více symfonické. Zpěvačka Diana je výbornou volbou, ačkoliv často nechává vzpomenout na svou předchůdkyni.
„Dark Waters“ nabízí hned několik hitů a hitovost jako by byla nyní pro Delain to hlavní. To není špatně, novinka je silně nadprůměrná a Delain díky ní potvrzují svou příslušnost v symfo - metalové první lize.
|
