V polovině nultých let se švédská kapela nacházela v rozpolceném stavu. Autoři už nechtěli psát čistokrevný melodický metal, místo toho se rozhodli podráždit přízeň svých fanoušků albem „Underworld“, které se od původní tvorby vzdálilo formou i obsahem. Spokojený nakonec nebyl nikdo, což v roce 2006 vedlo k rozpadu kapely. Jenže poté se ústřední dvojici hudebníků L.G. Perssonovi a Fredriku Grothovi nepodařilo dosáhnout ničeho, co by připomínalo (relativní, nicméně alespoň nějaký) úspěch původní kapely, a proto se v roce 2011 rozhodli formaci The Storyteller oživit.
Podivnému rozpoložení mezi hudebníky se tím ale zamezit nepodařilo. Jenom o několik měsíců později Fredrik Groth sestavu opouští, a na jeho místo nastupuje Marcus Backlund, který rovnou převzal hlavní nástrojové otěže. Album vzniklo v nepěkně symbolicky pojmenovaném studiu Claustrophobic, a do vínku dostalo výhrůžný titul „Dark Legacy“. Společně s temným obalem se musel i nejoptimističtěji naladěný fanoušek začít intuitivně smiřovat s faktem, že o návrat k hudebním kořenům pravděpodobně zase nepůjde. Ač to zní nepochopitelně, kapela se dala znovu dohromady opravdu jenom proto, aby navázala na obsah nepříliš vřele přijatého alba „Underworld“.
Když vstřebáme prvotní údiv a naladíme se na poslech páté studiovky švédských Vypravěčů, musíme seznat, že deska z instrumentálního hlediska není takovým průšvihem, jak by se mohlo z předešlých indicií jevit. Jedenáctka skladeb rozprostřená na padesátiminutové ploše se celkem dobře poslouchá a z playlistu v podstatě nevyvěrá nic, co by hluboce korespondovalo s anti-optimistickým titulem nahrávky. Nechybí powermetalové melodie, vyhrávky, ani sbory. Ano, vše v sobě nese stopy tvůrčí zemitosti, nicméně ani ta potenciálně nejtemnější položka nakonec díky postupnému rozvolňování nevyzní nijak depresivně („Uninvited Guest“, „Forever They Shall Kneel“). Daleko častěji se dočkáme nekomplikované kytarové práce, ve které je opět patrná inspirace u německých pirátů Running Wild, výjimečně dojde i na zrychlení, nejlépe autorsky sesumírované v písni „Strenght of Valhalla“, jež dá vzpomenout na časy, kdy kapela sázela jeden stylový hit za druhým.
Pak tu máme slušnou baladu „Sands of Time“, ve které si kapela hraje na Led Zeppelin i Manowar, přesto výsledek nedopadl špatně. Zpěvák L.G. Persson se v ní totiž nepokouší o hrubší hlasový výraz, zatímco v ostatních případech tyto tendence má a je evidentní, že mu daná poloha nevyhovuje. Zpěvy se tak staly největší slabinou pátého alba Švédů. Ti na své hudební pouti prošli cestou, jejíž nejdramatičtější výkyvy si způsobili sami. Je s podivem, že se nakonec dokázali vzchopit a posléze opět vydat slušnou desku „Sacred Fire“. A dobré zprávy pokračují. Ačkoli se z tábora seveřanů ozývalo delší dobu nebezpečné ticho, situace se před nedávnem začala měnit a podle nejnovějších informací kapela připravuje další album. Je tedy zřejmé, že švédský Vypravěč ještě neřekl poslední slovo...
|
