Mlčeti zlato? Neříkám, že zrovna zlato, ale v případě druhého alba portugalské obskurní party Master Dy by spolehlivě prospělo, kdyby instrumentální pasáže měly navrch nad poměrně mdlým a statickým vokálem zpěvačky Dy Moob (aby bylo zeměpisu učiněno zadost, je třeba uvést, že Dy Moob pochází z Brazílie a v kapele se sešli hudebníci ze tří zemí). Jenže Dy Moob je hlavní hybnou silou, která kapelu v roce 2019 dala dohromady a vtiskla jí svoje vize a (údajně) komediální přístup k tématům satanismu a BDSM. Výsledkem je poměrně osobitá nahrávka, kterou kapela škatulkuje coby satanistický power metal.
S oběma pojmy by bylo na místě zacházet uvážlivěji. Ne, že by nebyl power metal v hudbě Myster Dy zastoupen, on dokonce hraje nezanedbatelnou roli, ale nejpřesvědčivější pasáže přicházejí v momentě, kdy díky ubzučeným kytarám začíná kapela chutnat black metalově. A v těchto polohách by se dalo s pojmem satanismus operovat bez toho, aby vás to nutilo k potměšilému úsměvu. Když se dominantnějším stává vzletnější ze žánrů, rádoby satanistická atmosféra přestává naprosto fungovat, což by nevadilo při splnění dvou předpokladů. Jednak že by kapela měla v zásobě zajímavější nápady, jednak že by měla v čele zpěvačku, která by uměla prodat emoce, která by dokázala hlasem strhnout a se kterou by muzika Master Dy žila.
To se děje pouze v případě, když v Master Dy vládne patriarchát. Pokud by album mělo tak působivou a zajímavou atmosféru jako šamanské intro „Amazonic Demon“, asi by se o „Legacy Of Satan“ dalo mluvit v superlativech. Navazující „I Just Wanna Kill You“ s plíživým vybrnkáváním a kousavým riffem sólové kytary a pestrými bicími očekávání ještě povzbudí, jenže mdlý, neobratný a bezemoční vokál Dy Moob, bez schopnosti skladbu nakopnout či vygradovat, funguje jako studená sprcha. Marně Master Dy v akční titulní skladbě využívají chorály, marně v „Devil My Cry“ hrají na tajemnost, jalovost zpěvaččina hlasu spolehlivě háže deku tuctovosti na prakticky každý okamžik, v němž zpěv dostane prostor. Vyzkoušejte „Deceived By Faith s nejrozsáhlejší instrumentální pasáží, v níž skladba chytá velmi slušný drive, a zjistíte, že Master Dy má velmi solidní základ, který však nedokáže překlenout jalový zpěv.
Možná k tomu, aby Master Dy vyšli ze ztraceného boje alespoň nerozhodně, schází vizuální stránka – dle fotek se zdá, že jí kapela přikládá nezanedbatelnou váhu a třeba na koncertech dokáže díky ní dodat nějaké charisma, které by mělo šanci zaujmout. Při poslechu alba „Legacy Of Satan“ však musí vládce pekel jen zoufale kroutit hlavou, jakou bídu se Master Dy (a chlapi z téhle party jsou v tom nevinně!) snaží vydávat za jeho odkaz.
|
