„Sabat v Carnegie Hall“ musel být v roce 2003 pro všechny původní fanoušky kapely ten nejlepší možný dárek. ASMODEUS totiž po víceméně experimentálních nahrávkách usoudili, že je na čase vrátit se ke svým kořenům a jednoduše k tomu, co z kapely udělalo kult. Čistokrevný thrash zahlásil návrat a aby fanoušci neměli obavy, tak se na závěr šlehla letitá pecka „Dědictví“ z druhého demosnímku „Heroes“, jehož doby si z aktuální sestavy pamatuje jen a pouze hlavní tahoun Miloš Bešta.
Kapele se tímto albem povedl husarský kousek. Dokázala totiž navodit starou dobrou thrashující atmosféru, ale na druhou stranu si dokázali zachovat moderní sound a postupy. Svým způsobem nemůže proto nahrávka urazit žádného fanouška tohoto extrémního stylu. Je radost poslouchat, jak chlapi dokážou do celkem jednoduchých struktur skladeb narvat takové množství progresivních nápadů. Myšlení z přecházejících progresivních nahrávek zůstalo a je to stále cítit, i když už ne tak markantně.
Stejně jako u aktuální nahrávky „Řetěz kritických situací“ je velice složité najít nejlepší skladbu. Mně osobně se nejvíc líbí „Nanosferatu“ a „Turisté smrti“, ale žádná věc nedluží těm ostatním vůbec nic. ASMODEUS se prostě můžou chlubit, že jim vůbec nedělá problém natočit velice vyrovnaný komplet.
Ještě se pozastavím u bonusové „Dědictví“. Tak mě tak napadá, dneska je v módě vydávat staré demáče. Myslím, že v případě ASMODEUS by to nebylo tak úplně od věci… Určitě bych si je rád poslechl a myslím, že nejsem jediný…
„Sabat v Carnegie Hall“ se mi líbí o prsa víc než novinka „Řetěz kritických situací“, ale jinak k sobě mají víc než dost blízko. Jedna z těch originálnější part na našem území…
|
