Progresivní Periphery se vrací po čtyřech letech s novým albem a pokračují přesně tam, kde velice vydařená původní deska skončila. Bohudík i bohužel se všemi klady a zápory, které k této netradiční formaci patří.
V první řadě je nutné říct, že novinka „Periphery V: Djent Is Not a Genre“ je skvělým počinem, jenž významně vychází z minulé tvorby. Máme tu excelentní instrumentální výkony, vymazlenou produkci a kreativní skladatelskou formu, bořící zažité postupy. Otvírák „Wildfire“ se okamžitě řadí k tomu nejlepšímu, co kapela nahrála. Masivní riffy, chytlavý refrén a příjemně jazzově orientovaná mezihra krásně nakopávají celé album, které se podobnými atributy jen hemží. Škoda jen, že kapela nedokáže překročit vlastní stín a přes všechnu kreativitu, diverzitu a rozmáchlý instrumentální katalog přichází v podstatě s tím samým konceptem jako minule. To je ovšem jen lehký povzdech a hlavní neduh alba, ostatně proč něco měnit, když to evidentně funguje, že?
Kapela nahrávala v období covidovém s tím rozdílem, že se ke třem kytaristům přidal i zpěvák Spencer Sotelo a zúčastnil se kreativního procesu od začátku. Kooperace vyústila v prozatím nejlepší melodické kousky v diskografii kapely. Refrény jsou až na výjimky nosnými prvky skladeb a Sotelo ze sebe v určitých pasážích dosahuje absolutního maxima. Řeč je především o druhé půlce „Wax Wings“, ale neztratí se ani melodicky výživné mezihry v „Zagreus“ nebo „Atropos“. Pěvecké linky, Sotelův naléhavý vokál a časté užití sborů dělá z novinky harmonické dílo plné jemných sekvencí, které se nesmazatelně zapíší do paměti posluchače.
Periphery dramaturgicky a skladatelsky přináší napotřetí v menší obdobě to samé album. Nechybí pubertální výstřelky (název alba, žánrově nepasující synth-popová „Silhouette“) a chorobná nutnost u většiny skladeb nadužívat outra symfonickým doprovodem, jež povětšinou nikoho nezajímají. Jinak je to v bleděmodrém ten samý materiál, na který jsme u kapely zvyklí – technicky precizní, progresivní, djentem ovlivněný, komplexní a chaotický zároveň, ale i příjemně melodický, hravý a do jisté míry až melancholický (pár pomrknutí na dvojalbum „Juggernaut“ potěší nejednoho fanouška).
Minulé „Hail Stan“ je oproti novince více soudržnější a funguje jako komplexní album, kdežto „Djent Is Not a Genre“ je rozmáchlejší, epičtější a melodičtější. Tak trochu více „all over the place“ a ke konci poslechu se již dostává mírná dávka přehlcení. „Thanks Nobuo“ působí jako nechtěný přívěšek a stopáž tak nabobtná na více než sedmdesát minut. Kapela se za posledních několik let dostala na vysokou pozici, troufám si tvrdit, že již našla svůj způsob skládání písní a dokáže vycítit a demokraticky zvolit funkční řešení, ať už se jedná o správnou vokální linku, nepravidelný rytmus chobotnice Halperna, změnu riffu či cokoliv jiného. Tak trošku chybí nějaký manažer/producent nad tím vším, který by na nové album použil obrovskou dávku nadhledu, střídmosti a začal by kočírovat některé táhnoucí se neduhy. Na druhou stranu, k Periphery mírná rebélie a pubertální hravost patří, takže třeba pláču na špatném hrobě…
|
