Pokud mají v Erin (původně Reconquista) správně nastavené kalendáře, bude ostravská pětice patrně považovat sedmičku za svoje šťastné číslo. Přesně den poté, co kapela oslavila sedmé narozeniny, představila své první album „Overture“. Možná se v souvislosti s touto deskou doberete na vševědoucím drátu doporučení k zařazení do playlistu k Ozzymu Osbournovi, Hammerfall nebo Kissin Dynamite, což bych bral trochu s rezervou, zejména z pohledu stylového. Co se kvalitativní optiky týče (a při započítání faktu, že se jedná o debutovou desku, byť muzikanti z Erin nejsou žádní zelenáči), asi bych se téhle společnosti nebál z jednoho prostého důvodu – Erin umí napsat dobré a funkční skladby a umí je dostatečně přesvědčivě podat. Nevsází na žádné složitosti, přednost má přímočarost, drive, zapamatovatelnost, energie, a kombinace těchto složek tvoří chytlavý a snadno vstřebatelný celek.
V kontextu tradičního pisálkovského klišé, cílícího na délku alba a na to, kterak by albu mohlo prospět, kdyby kapela byla střídmější a použila důslednější síto, mají Erin opačný problém. Po lehce protažené půlhodině, skládající se ze sedmi vlastních skladeb a jedné výpůjčky si příznivec syrového, živočišného hard rocku (porovnejte originál skladby „I Am The Fire“ z dílny Guse G. s erinovským provedením a máte definici živočišnosti Erin jako na dlani) s občasným posunem do jiných žánrů dost možná posteskne, že kdyby Erin ještě nějakou skladbu přihodili, vůbec by to nebylo na škodu. I přes to, že náladově je album hodně konzistentní a poměrně specifické zabarvení vokálu (občas jsem váhal, zda si některé pěvecké party nevzal na starost Petr Šodek (ex-Tanker)) Jestera Sparkse i přes občasnou hlasovou gymnastiku tenhle pocit ještě umocňuje, dokáží Erin na poměrně úzkém prostoru hodně šikovně manévrovat.
Úvodní „Savage Game“, dělající čest svému jménu, má v sobě až punkovou dravost, bluesem načichlá usedlejší náladovka „To The Ground“, rozkřepčená „Strider“ s náladou, vyzývající k pozdvižení korbelů, vyhrocená přímočará skandovačka „Down And Out“ s trochu prvoplánovou halekací pasáží, či téměř speedové titulní finále s chytlavým refrénem mají přitažlivě neučesanou náladu s příslušně špinavějším zvukem. A pokud by vám tohle ke spokojenosti nestačilo, ještě je tu melodická symbióza hodně neposedných kytar.
Žádné složitosti, tady se nehraje na naleštěnou dokonalost, ale na srdce, a tahle hra Erin spolehlivě vychází. Snad si kapela najde i jiné šťastné číslo než sedmičku a nabídne pokračování o něco dříve.
|
