„Jsme heavy rocková kapela ze slavných heavymetalových osmdesátých let. Pokud máte rádi skvělé kapely té doby, jsme si jisti, že se vám bude líbit, co nabízíme…“ Je potřeba ještě něco dodávat? Heavíci Medusa Touch patří do stále větší řady kapel, jež svoji činnost rozběhly ve sladkých osmdesátkách, ale během osmi let, které v první etapě svojí činnosti skotská čtveřice prožila, po ní nezbyla žádná hmatatelná památka, s níž by bylo možné její tehdejší formu dokumentovat. Až za dlouhých devatenáct let přivedl zájem řeckého heavy metalového křísitele zašlých časů George Arvanitakise kapelu do studia, kde vznikla kompilační nahrávka, shrnující dávné působení Medusa Touch. Z původní sestavy u toho byl už jen zpěvák a kytarista Gordon Sinclair, nicméně vzhledem k tomu, že v osmdesátých letech byla v řadách Medusa Touch poměrně slušná fluktuace, a jediným, kdo se do personálního kolotoče nezapojil, byl Sinclar, je legitimita comebacku plně zaručena.
Hodnocení tohoto svým způsobem retro alba je poměrně ošemetná záležitost. Kdyby deska „Insaniteyes“ vznikla v osmdesátých letech, klidně by (vyjma soudobějšího zvuku, který však na kdovíjakou modernu také nehraje) mohla vyjít v naprosto stejné podobě jako nyní. Žánrové standardy byly už nastaveny, Medusa Touch se jich drží velmi důsledně, bez nějaké zásadní vlastní invence, či sebemenší snahy z nich vyklouznout. Jenže při vědomí, že prakticky u všech zásadních položek (melodie, riffy, rytmika, zpěv, skladby), které všechny spadají do kategorie dobré, ale odhadnutelné, by Medusa Touch tehdy asi těžko patřili k elitě, je jasné, že díru do světa o čtyřicet let později neudělají. Obzvlášť, když zásadnější položky nasází v první polovině alba a v druhé už jedou víceméně na setrvačník. Poslechnete-li si prvních šest položek (a třeba melodicky povědomá „When The Poison Flows“, či úvodní „Commited To The Cause“ – tedy alespoň v případě, že odpustíte Gordonu Sinclairovi zbytečně na sílu tlačený zpěv – za to rozhodně stojí), víte o kapele to podstatné. Změnit to mohla „Secrets Never Told“, začínající jako docela působivý ploužák, nicméně i tahle skladba postupně zapadne do celkem standardní řady, ze které nic nevyčnívá.
Odpověď na dosud nevyslovenou otázku proč se Medusa Touch v osmdesátých letech nedočkali vydání alba, je nabíledni – pokud jste tehdy byli prostě „jen“ dobří, museli jste mít ohromnou kliku, abyste jste se protlačili do studia. Dneska je to daleko snazší a tak je na světě další z mnoha dobrých alb, které v té záplavě snadno zapadne a na které si brzy asi jen málokdo vzpomene. Pokud vám ke spokojenosti stačí kombinace x-krát slyšené, ale dobře zahrané, „Insaniteyes“ rozhodně nezklame.
|
