Když se před více než deseti lety pustil německý multiinstrumentalista Jürgen Waltzer do koncepčního díla o Joshi Devonovi, který svádí boj se svými vnitřními démony, možná ani netušil, kam ho tahle cesta zavede, jak se bude rozvíjet a nabalovat do stále zajímavější formy. Debut pod hlavičkou Dispyria byl Waltzerovým solitérským dílem, o sedm let později při cestě do Aelyrey už si přizval řadu spolupracovníků, ale na známější jméno člověk nenarazil. Letošní třetí pokračování staví na hlasech Zaka Stevense, Ralfa Scheeperse a Carstena Schulze. Především první jméno je pro album „The Story of Marion Dust“ zcela zásadní a Waltzerova volba je asi jediná možná (tedy s vědomím, že pravděpodobnost toho, že by mu na spolupráci kývl Jon Oliva, není příliš vysoká). Na „The Story of Marion Dust“ se Waltzer zcela bez zábran vrhnul na výsostné území Savatage (vydávající firmou zdůrazňovaná podobnost s Avantasií má také své opodstatnění) a jde mu to navýsost dobře.
Těžko říct, jestli by tahle paralela stoprocentně fungovala bez Stevense, ale jelikož je první polovina alba jednoznačně budovaná na odkazu floridských bardů, na velmi podobné melodice, výpravnosti, atmosféře, dramatičnosti i náladových zvratech, podtržení tohoto výrazu pomocí zcela signifikantního vokálu je dokonalá volba. Ze čtveřice úvodních skladeb se strhujícími melodiemi a pohlcující náladou lze kteroukoliv vybrat jako dokonalý reprezentativní vzorek alba i Waltzerových skladatelských a aranžérských schopností. Pro „The Story of Marion Dust“ je nesmírně důležitý fakt, že Waltzer nechce být ryzím plagiátorem Savatage, a tak zvrat, který do „The Resistance“ vnese se svým jedovatějším hlasem a explozivním nasazením Ralf Scheepers je přímo geniální tah – atmosféra i náladová soudržnost příběhu zůstane zachována, ale pila v hrdle německého vokalisty a pulsující dynamika velmi energické skladby je ohromně svěží a šťavnatá. S následným návratem do náruče Savatage ve „Fire Child“ přijde v podstatě jediný okamžik alba, v němž Waltzer zakolísá – vypointování sborového proplétání hlasů nemá kdovíjakou gradaci, aby dokázalo plně strhnout.
O Waltzerově fištrónu svědčí fakt, že závěr alba svěřil do režie Carstena Schulze. Jeho rockovější projev album příjemně odlehčí, přinese další chutnou příchuť a živě přímočará „Pandora`s Box“ (byť i v ní se najde prostor pro dechberoucí drama) i nabroušenější „The Curse" album docela elegantně vypointuje.
Tři skvělé a osobité hlasy, schopnost dokonale vygradovat příběh, výborné melodické nápady, průrazný a čistý zvuk. Věřím, že Jürgen Waltzer ještě stále má kam růst, ale i kdyby ne, „The Story of Marion Dust“ se v jeho diskografii bude vyjímat jako velmi vydařený majstrštyk.
|
