Podobných příběhů bylo v poslední době napsáno nepočítaně. Začátek kariéry v osmdesátých letech, pár vydaných alb, přibližně v období grungeové revoluce poslední záchvěv aktivity, dlouholetá hibernace, po letech návrat na scénu a pokračování kariéry. Švédští Treat i přes svoji určitou nenápadnost z řady kapel s podobným vývojem přece jenom vyčnívají. Patří k těm, kteří v první fázi svojí existence měli blizoučko k solidnímu úspěchu, krizové období větrů ze Seatllu přestáli více méně se ctí (i když budeme-li hledat období, ve kterém kapela nejvíc popřela své kořeny, nevyhnutelně zamíříme do devadesátých let minulého století), jejich současná autorská i hudební forma si příliš nezadá s tou z osmdesátých let, takže alba z tohoto tisíciletí nejsou jen o touze muzikantů zavzpomínat na staré dobré časy a udělat sami sobě radost - jen těžko by s podobnou filozofií mělo smysl vydat čtyři silná post-comebacková alba.
Příběh Treat se začal psát na začátku osmdesátých let, byť pod poněkud naivnějším názvem The Boys. V tomto uskupení se v roce 1981 sešel frontman Robert Ernlund spolu s kytaristy Andersem Wikströmem a Leifem Liljegrenem, ale až příchod bubeníka Matse Dahlberga o dva roky později kapelu posunul k viditelnější aktivitě. Dahlberg měl spřízněnou duši u firmy Polygram, jež chtěla do svého portfolia přibrat švédskou hard rockovou kapelu a tak v jejím studiu začaly vznikat první demonahrávky party, jenž už se v té době jmenovala The Treat. Po krátkém angažmá basisty Tomase Linda se sestava stabilizovala díky Kennethu Sivertssonovi, který se ujal čtyř strun a došlo k definitivní změně názvu na Treat.
Když v květnu 1984 vyšel první singl „Too Wild“, mělo to způsobit docela zajímavý poprask nejen na švédské scéně – Robert Ernlund dával k dobru historku o tom, kterak v období před rozjezdem Treat pracoval jako zvukař a v rámci Monsters Of Rock ve Stockholmu přehrával Tommymu Lee z Mötley Crüe tuto skladbu, Tommy projevil zájem od něj píseň koupit a zároveň ho měl varovat, ať si dává pozor, nebu mu písničku ukradne… A Joey Tempest (Europe) se měl vyjádřit v tom smyslu, že když skladbu slyšel, věděl, že k tomu, aby udržel s Treat krok, bude muset napsat něco ještě lepšího – a tak měla na svět přijít hymna „Rock The Night“.
Hard rock s příchutí Whitesnake, Journey, či Van Halen s popovým feelingem v melodiích a velmi silných refrénech, tak by se dalo jednoduše charakterizovat debutové album „Scratch And Bite“. Šlapavá vyřvávací singlovka „Too Wild“ se vzrušujícím dialogem se sbory a jasným sloganem, i druhý singl v podobě ostřejší „You Got Me“ s výraznými klávesami byly jako lákadlo na desku vybrány velmi dobře, i když s parádním refrénem v dokonale vygradované „Get You On The Run“, ke které se kapela vrátila ještě na albu „Organized Crime“ (i zde patřila k nejsilnějším položkám a Treat na ní skvěle deklarovali, jak během pěti let vyrostli a stali se rafinovanější), by Treat možná strhli ještě větší zájem fanoušků. I v téhle skladbě se však zrcadlí nejslabší článek řetězu švédských rockerů – určitá opatrnost, v důsledku které Treat působí na dravé hard rockové scéně jako příliš hodní hoši, kteří nabídnou skvělé melodie, ale odmítají u toho posluchače pořádně nakopnout. Zkuste klasicky houpavou titulní skladbu s jasným sloganem a stadiónovými ambicemi, která je ideálním příkladem toho, že dynamit, který Treat v ruce bezesporu měli, nebouchal až tak dramaticky. Tahle nálada stororcentně svědčila příjemnému slaďáčku „We Are One“ a dobře seděla i temnější „No Room For Strangers“ s jedovatými back vokály.
Jedním z důsledků comebacku Treat byla i reedice alba „Scratch And Bite“, na kterou kapela připojila (kromě živého záznamu z nottinghamského Firefestz roku 2006) skladby z B-stran pilotních singlů. Byť zejména finální „Danger Games“ si cestu mezi nejsilnější skladby Treat určitě nenajde, je zjevné, že v roce 1985 panovala v Treat vzletná a velmi plodná atmosféra. Tehdejší dobu asi nejvýstižněji shrnul Robert Ernlund: „V roce 1985 se všechny naše sny staly skutečností. Žili jsme v divoké a hysterické fantazii. Letěli jsme!“
|
