Historické putování francouzské kapely Asylum Pyre je plné velkých změn. Žádná sestava nevydržela dlouho, často se střídali hudebníci i zpěvačky. Jediným přeživším veškerých personálních turbulencí je Johann Cadot, který celou záležitost v roce 2003 vymyslel a jako správný kapitán se svojí bárky s nápisem Asylum Pyre nehodlá jen tak vzdát. Že tato vytrvalost dává smysl, dokazuje většina alb jeho kapely, včetně nejnovějšího zápisu "Call Me Inhuman".
Při jeho tvorbě se stal malý zázrak, neboť album nahrávala v podstatě stejná sestava, která má na svědomí předešlou studiovku "N°4". I proto byl čas na dosednutí jednotlivých součástek a nutné doladění francouzského stroje, který na nahrávce z roku 2019 přece jenom trochu zaskřípal. Nyní je západoevropský kvintet opět v plné síle, mající faktickou ambici promluvit do současného hudebního dění a oslovit fanoušky nejlepších spolků z ranku moderní power a progresivní metal. To je ovšem pouhý nástřel stylového zaměření kapely, skutečná realita je ještě daleko složitější, lépe napsáno zajímavější.
Každá z nových písní je natolik svébytným a komplexním autorským počinem, že by si zasloužila svoji vlastní recenzi. Ve skladbách se odehrávají nesmírně rozmanité a barevné hudební děje, které mají výhodu postupného uvolňování tvůrčích pikanterií a tím pádem ohromného repetičního potenciálu. Mnoho úseků nicméně zaujme už na první dobrou. Rozjezd úvodní kompozice "Virtual Guns" je vyloženě lahůdkový, využívající ezoterické indiánské popěvky a následný řízný vstup elektrické kytary. Na danou expozici naváže vynikající zpěv Oxy Hart, která je jednoznačným tahákem francouzské kapely. Občas ji vokálně doprovodí principál, a to čistým zpěvem nebo growlingem, největší kus práce ale leží na (půvabných) bedrech francouzské pěvkyně, jež si s danou výzvou poradila sebevědomě a se ctí.
Další výhodou je dokonale otevřený digitální zvuk, který dává vyniknout pestrým instrumentálním aspektům, jež jsou ovlivněny modernou, elektronikou, progem, emogotikou, powerem nebo jazzem. Různorodé vlivy se vzájemně nepopírají, jednotlivé plošky a plochy se naopak vrství s odzbrojující lehkostí a logickou autorskou návazností. Do klidné pasáže v pravý včas vstoupí říznější úsek, citlivě vnesený sólový part nebo osvěžující gradace, jež umocní předešlé dění a povznese skladbu ještě o jeden kvalitativní level výš. Slůvkem "hit" se dá označit klipovka "There, I Could Die" s majestátním symfonickým refrénem, okamžitě funkční je také energií nasycená "The Mad Fiddler", která by rozpohybovala i personál řecké restaurace během povinné odpolední siesty.
Černým koněm alba může být kousek " A Teacher, a Scientist & a Diplomat" s odlehčeným funky obsahem, "The Nowhere Dance" s dokonale padnoucím powermetalovým sólem nebo šestiminutovka "Joy" s mistrovskou stavbou, která se v závěru vrátí k úvodním indiánským popěvkům a definitivně potvrdí pozitivně oslavný náboj celé nahrávky. Úplně stejně ale může zafungovat každá z tuctu nových skladeb tohoto alba, jež představuje francouzskou kapelu v nejlepším možné světle. Asylum Pyre se momentálně nacházejí na tvůrčím vrcholu a nabízejí požitkářské album pro všechny, kteří budou ochotni přistoupit na jejich ne úplně tradiční, o to však zábavnější pravidla hry.
|
