Titul největších hračičků za letošní rok získávají (a to je teprve duben!) slovenští Witty Joe s albem „10.3“. Nejenže do názvu desky zašifrovali informaci o tom, kolikátou řadovku mají na kontě i kdy album vyšlo, magickému názvu přizpůsobili i playlist, který nabízí deset nových skladeb a tři bonusy (číslované 10.1, 10.2 a 10.3). Fakt, že čtveřice z Čadce se na scéně pohybuje už tři desítky let (a zase je to tu, 10.3 = …) i poděkování fanouškům za přízeň odhalí kryptogram z názvu prvních pěti skladeb „My“, „Sme tu“, „Tri desaťročia“, „Aj“, Vďaka vám“, (v tomto kontextu bych klukům ze srdce přál, aby do tohoto sdělení mohli jako pointu o svém úspěchu zakomponovat i název šesté skladby „Billiard na jachte“). A fakt, že se Witty Joe označují jako metalová kapela (což by mohl zdůraznit excelentní prezidentský portrét na obalu alba) a předposlední skladba základní části desky nese titul „Punkofka 2“, jasně odhaluje, co se na „10.3“ děje z hudebního hlediska.
Daleko důležitější však je, že Witty Joe jsou zábavní nejen co se týče těchto hrátek, spolehlivě baví i jejich energií našlapaná muzika, která má mnohdy víc blíž k neučesanému a bezprostřednímu punku, díky čemuž je strašně snadné vstřebat jejich přímočarost a kompoziční nekomplikovanost. Tohle je v podstatě ideální platforma k tomu, abyste mohli bez skrupulí řádit a křepčit, ale zároveň při tom po očku sledovat i poselství textů, které (v některých případech, Witty Joe přece jen víc sází na bezprostřední zábavu) umí nabídnout alarmující a chytrou myšlenku. Ráznou smršť úvodní melodicky velmi silné a našlápnuté promo-pentalogie naruší jen melancholická vybrnkávačka „Aj“ (...História káže: Uč s z vlastných chýb, lenže hrdosť velí: Nerýpať? No tak rýp!…), hudebně zcela průhledná, ale v kombinaci s působivou lyrikou jedna z nejsilnějších věcí alba, kterou překonává (díky podobné kombinaci, jen v daleko rychlejším tempu) následná alarmující a dobře vyhrocená „Vďaka vám“.
Strhující hru na rychlý a rychlejší rozehrají Witty Joe v „Biliardu na jachte“, bez výhrad funguje i lehce filozofická vyřvávačka „Ako ďalej?“, až závěrečný uvolněnější „Fialovoružový tuleň“ (trochu úlet, který bez podrobnějšího vysvětlení příliš nedává smysl, díky čemuž skladba ani zdánlivě nezapadá do celkového konceptu, ale kdo hledá, pochopí…) prozradí, že bez předchozího drajvu či melancholičtější atmosféry jsou Witty Joe poloviční.
Chválou kapelního humoru jsme začali, chválou kapelního humoru i skončíme – „Už len to, že album držíte a aj si ho pustíte (hlavne nie na zem), nás utvrdzuje v tom, že naše snaha nevyšla navnivoč.“ Dobrá práce, která hodně baví a potvrzuje, že v jednoduchosti je síla. Tohle album na zemi určitě neskončí.
|
