Představit novou desku v kině, v jeden čas po celém světě, to si jistě každá kapela nemůže dovolit. Přesněji řečeno, kromě Metallicy žádná. O Ulrichově partě je dávno známo, že pro své fanoušky dělá řadu speciálních akcí, přičemž některé stojí za to, jiné bohužel méně, ale vždy si je nechá dost dobře zaplatit. To platí i o kinu, i když cena vstupenky byla běžná, člověk toho za ty peníze zas tolik nedostal. Kromě toho, že se přehrála nová deska, nejvíce ze všeho zaujaly rozhovory se všemi členy, tedy s užvaněným Ulrichem, striktním Hetfieldem, taťkovským Trujillem a skoupým Hammettem s image přestárlého transsexuála. V tom spočívalo největší kouzlo biografového zážitku, protože dalo nahlédnout do kuchyně největší kapely světa. Ten zbytek už tak slavný nebyl…

„72 Seasons“ není deska na první poslech a proto se „session v kině“ docela minulo účinkem. Fanoušci sice byli natěšení, vstřebali velkou dávku energie, kterou do nich Metallica prostřednictvím nové desky nasypala, ale v závěrečných pocitech se rozpaky objevovaly. Nejhorší na celé akci bylo vizuální zpracování. Pokud byly představovány skladby, které mají oficiální klipy, měla celá akce smysl. Když došlo na věci, které byly opatřeny jen leckdy nesmyslnou vizualizací, která by dokázala jedince trpícího lehkou epilepsií pohotově poslat okamžitě k zemi, byl zážitek mnohonásobně horší. A to už se vracíme k tomu, že Metallica dokáže prodat úplně všechno. Jiří Big Boss Valter kdysi říkal, že kdyby King Diamond vydal desku, kde by byly jen jeho prdy, možná by byl jediný, kdo by si ji koupil i s přibaleným smradem. Obrazně řečeno Metallica tohle praktikuje už několik let a lidí, kteří si s výsledným produktem kupují i ten smrad, je o mnoho více.

Jaroslav Hubka, 18. 4. 2023