Že opětovné spojení zpěváka Phila Lewise a kytaristy Tracii Gunse neznamená návrat k prvním třem albům, je jasné stále zřetelněji. Možná první postcomebacková deska „The Missing Peace“ odkazovala na přelom osmdesátých a devadesátých let, ponejvíce ke klasickému albu „Cocked And Loaded“ a baladu „Christine“ lze považovat za novou variaci na slavnou „The Ballad Of Jayne“. Od dalšího počinu „The Devil You Know“ je zjevné, že kapela nebude o nostalgii, o lítosti po "starých dobrých časech“ a o věčném opěvování zašlé krásy Sunset Stripu. Možná by to tak bylo, kdyby se cesty Lewise a Gunse znovu nestřetly a tihle dva zůstali v čele svých vlastních formací, takhle jsou L.A Guns kapelou, která má v sestavě obě nejdůležitější poznávací znamení, ovšem už nechce natáčet desky typu „Hollywood Vampires“. Doba se změnila, hudební choutky zejména Traciiho Gunse nejsou v žádném případě striktně glam metalové, i v klubech na Sunsetu, odkud L.A. Guns vzešli, se dnes hraje podle jiných pravidel. A jestliže v nich chtějí L.A. Guns obstojně žít i dnes, musí je respektovat.
Jenže hitovost, bezprostřednost a energie desek „L.A. Guns“, „Cocked And Loaded“ a „Hollywood Vampires“ byla jen jednou z tváří L.A. Guns. V devadesátých letech kapela ukázala tu odvrácenou, když vydala drsně nasupěné hardcorové album „American Hardcore“ a alternativně znějící „Shrinking Violet“. U toho nebyl Lewis a Guns mě prostor rozvinout své choutky, které zhusta zasahují do rockového a metalového undergroundu. Nebylo to nic, co by fanoušci chtěli slyšet a tak Guns vyslechl volání po návratu Lewise. S ním se L.A. Guns vrátili k mnohem typičtějšímu výrazu, což bylo poznamenáno pro změnu odchodem Gunse a alby „Tales From The Strip“ a „Hollywood Forever“, které ukázaly, že Lewis bez Gunsovy opozice je hudební konzervativec. Znovuspojení obou hlavních členů kapely z roku 2016 ukazuje jednu důležitou věc. Desku od desky získává čím dál více prostoru Tracii Guns. S každým dalším albem kytarista odvádí L.A. Guns znovu od dávných kořenů a připravuje si stále více prostoru pro své hudební inovace, jamové choutky a alternativní vyznění. Proto je novinka „Black Diamonds“ nejméně přístupnou deskou od „Shriniking Violet“.
I když se „Black Diamonds“ dá jednoduše zařadit do rock n`rollového ranku, přímočarých věcí je zde pomálu. Tracii jako kdyby své kytary znovu začínal modulovat do různých undergroundových hybridů a je Lewisem jen místy strháván k tomu, aby hrál přímočaře, pro dobro kolektivu a podle toho, co přesně by od L.A. Guns chtěli slyšet fanoušci. Guns hraje hlavně podle vlastních pravidel a předkládaná skladba se nejprve musí líbit jemu samotnému a pak ji teprve předhodí publiku. To může být na řadě míst „Black Diamonds“ v rozpacích. Už otvírák „You Betray“ není tak natlakovanou, přímočarou věcí jako například „Cannonball“ z minulé desky „Checkered Past“. L.A. Guns jdou více do komplikovaných temp, a i když si Lewis může hlasivky strhnout, výsledný efekt to příliš nepodpoří. Ovšem tato skladba (i deska) s každým dalším poslechem roste, proto se jí po prvotním zklamání vyplatí dát šanci.
Její krása se odkrývá pomalu a ztuha, ale přece tam nějaká je. I balada a jednoznačný trhák desky, „Diamonds“ zaskočí nejdříve programovou obyčejností, ale má v sobě magnet, který vás k ní bude stále přitahovat. Další skladby se pak začnou přidávat. Velice silně působí dvojice ze závěru desky v podobě klasické „Lowlife“ a snově rozostřené „Crying“, jež je podpořená jednou z nejtypičtějších věcí „Like A Drug“, v níž kapela jako kdyby chtěla nakrmit své věrné za to, že s ní vydrželi celou desku, ač to místy nebylo nejjednodušší. „Babylon“ nebo „Shame“ rozhodně nejsou věci, které by byly určeny starým fanouškům L.A. Guns, ale i ony jsou kořením alba. Podobně jako trochu schizofrenní „Gonna Loose“, která si v jistých částech bere hodně z pozitivní nálady klasické balady „It`s Over Now“ z alba „Hollywood Vampires“, aby ji kapela doslova znásilnila v křičeném refrénu. Ale i o tom je umělecká volnost, kterou dnešní L.A. Guns prezentují. Čím dál silněji…
„Black Diamonds“ je zase o kousek slabší než byla „Checkered Past“. Ta byla o fous horší než „The Devil You Know“ (nebo maximálně srovnatelná) a ta nedosáhla kvalitativního stupínku „The Missing Peace“. Ovšem žádný velký propad se nekoná ani tentokrát. Kapela má svou úroveň, kterou si udržuje stále. Jen její dávný lesk už trochu bledne, i když je stále docela pěkný zážitek slyšet vedle sebe Traciiho kytaru a nestárnoucí, stále skvělý hlas Phila Lewise.
|
