Být milovníkem konspirací, tak nejspíš začnu intenzivně řešit otázku, že není náhoda, že Jon Oliva promluvil o chystaném albu Savatage právě v době, kdy se na svět dostala druhá nahrávka Archon Angel s názvem „II“. Pokud by se splnila alespoň polovina toho, co Jon Oliva ohledně plánované nahrávky nastínil, obávám se (nebo spíš těším..), že by pro Archon Angel vyrostla konkurence, která by jim moc místa na slunci nepřenechala. I přes to, že nelze popřít, že Archon Angel nejsou stoprocentními pronásledovateli floridských bardů, podobnost, posílená faktem, že nejsilnější v kramflecích jsou Archon Angel ve chvílích, kdy zcela nepokrytě jdou po stopách Savatage, jsou nejsilnější v kramflecích, je nezpochybnitelná.
Určit, co je v tomhle případě vejce a co slepice, není tak jednoduché. Postavíte-li do čela charismatického Zaka Stevense, který na začátku tohoto měsíce mohl odpálit rachejtle na oslavu třicátého výročí od vydání prvního alba, na němž se v řadách Savatage představil a z jehož hlasu se na dlouhá léta stalo naprosto signifikantní poznávací znamení americké kapely, asociaci na ni se neubráníte. Napíšete-li řadu skladeb, které si ve skladišti nápadů ze šuplíku s názvem Savatage berou leckdy víc než plnými hrstmi, je přirozené, že jejich vokální provedení připadne tomu, kdo se u toho cítí jako ryba ve vodě. Jenže ta asociace se násobí. A i když můžete fanoušky přesvědčovat o tom, že jste samostatnou, nezávislou jednotkou (zásluhou skladeb „Afterburn“ či „Shattered“ by to i mohlo jít), a že italští hudebníci dávají celku přece jen jinou příchuť, tím, že riffování v duchu Chrise Olivy či Crisse Cafferyho jde Aldovi Lonobilemu pěkně od ruky, a Alessandro del Vecchio, jemuž vyklouznutí z univerzální frontierovské šablony ohromně sluší, do černobílých klapek pustil hodně chutí z kláves i piána Jona Olivy, stejně zase skončíte u Savatage.
Po poslechu úvodní „Wake Of Empiness“, jež asi nejvýrazněji využívá typickou dramatičnost a celkovou bombastičnost (čímž patří k nejsilnějším položkám alba), je naprosto jasné, že osvědčený recept stoprocentně funguje. Strop pro Archon Angel je ve vzletnosti. Tím, že ji nedokážou až tak obratně využít a vypointovat (pokusy o vrstvení vokálů v „Awakening The Dragon“, či v závěrečné „Lake Of Fire“ jsou docela opatrné) jsou jejich skladby zpravidla o něco syrovější a o něco méně ohebné, nicméně nutno zdůraznit, že jsou přesně v tom duchu, v jakém se kapela představila na prvotině „Fallen“. A s dravou a velmi příjemně proměnlivou „Quicksand“ a podobně laděnou „Away From The Sun“ mají Archon Angel v ruce dalšího silného žolíka.
Říkali jste si po poslechu prvotiny „Fallen“, že by nebylo marné, kdyby Archon Angel nebyli jen jednorázovým spojením šikovných muzikantů a přidali druhý díl? Splnilo se. Byl by asi problém rozlišit, která z desek je starší a která mladší, ale to pro příznivce debutu je asi ta nejlepší zpráva.
|
