Je až s podivem, jak plodná a celosvětově úspěšná je italská powermetalová scéna, přestože na domácí půdě je daný subžánr silně undergroundovou záležitostí. Ani náznakem nelze předpokládat, že zpěvák Roberto Tiranti, který na tomto albu hostuje, bude navzdory všemu, co v power metalu dokázal, na ulicích obklopován davy fanoušků. Ještě s menší pravděpodobností se něco takového stane Wild Steelovi, zpěvákovi a jedinému pevnému členovi stejnojmenné formace, která se letos uvádí třetím studiovým příspěvkem s titulem "Age of Steel".
Wild Steel prošel zajímavými formacemi Oracle Sun nebo Shadows of Steel (jestli existuje něco jako ocelová fetiš, tak ji tento italský borec určitě má). Wild Steel nikdy nedokázal významně rozbouřit fanouškovské vlny, zarputilí vyznavači rychlých melodií (s tradiční italskou příchutí) si ale několik písní s jeho zpěvem mohli úplně v pohodě užít. Povedené žánrové kousky nalezneme i na tomto albu, v čele s příspěvkem "Come Along", který je v podstatě dokonalým stylovým hitem. Hbité klávesovo/kytarové výpady v područí chytlavé melodiky, s výborným zpěvem a extrémní tažností od začátku do konce hrací doby. Tohle je italský power-speed odkazující k tomu nejlepšímu z dílen Labyrinth, Vision Divine nebo Secret Sphere, průzračně čistý a neodolatelně svůdný!
Je proto trochu škoda, že se mistrovství úvodního kousku žádná z dalších skladeb nevyrovná. Při poslechu navazujícího songu "Queen of Spades" bude nutné kritické limity nastavit o kousek níž, i tak si půjde nekomplikovaný a příjemně urputný speed užít (zalitovat lze pouze nadměrné závěrečné repetice vokálních frází). Do stejného ranku spadají kompozice "Don´t Tell Me" a "Final Battle", zbytek alba je ale jako z jiného světa. Jednak kvalitativně, další - pohříchu rovnou titulní - rychlík náleží až někam do třetí ligy italského poweru (včetně podivně rozhozeného mixu skladby), jednak formálně.
Všechny další písně se totiž vezou na poklidných baladických vlnách. Jeden nebo maximálně dva ploužáky by se daly ustát, čtyři takové kousky se ale pro metalu chtivé obecenstvo stanou těžkým oříškem ke skousnutí. A to navzdory faktu, že ani jedna z pomalých písní není špatná a že se v nich vždy dočkáme kvalitních pěveckých výkonů (včetně projevu hostující pěnice Lizzy Red). Jenže dvacet minut romantického rozjímání (plus dvě dvouminutové instrumentálky) posouvá album z pozice powemetalové nahrávky do trochu jiných končin. Pořád jde o slušnou desku, balady si ale měli Italové nechat na doma pro své přítelkyně.
|
