Jedno se této řecké kapele musí nechat. Její hlavní protagonisté dokážou na svá alba angažovat nejlepší žánrové zpěváky. Zatímco na tři roky starém debutu "Damned for All Time" to byl Yannis Papadopoulos, na letošním studiovém následovníkovi máme to potěšení slyšet Švéda Daniela Heimana. Toho mnozí považují za nejlepšího powermetalového zpěváka vůbec (samozřejmě hned vedle Michaela Kiskeho), takže každé album, které tento borec obdaří svým hlasem, se už dopředu stává mimořádnou událostí.
Samozřejmě je dobré, když Heimanovi k výkonu pomůže patřičně kvalitní hudba. Debut Sacret Outcry dokázal, že oba hlavní autoři George Apalodimas (baskytara) a Dimitris Perros (kytara) dokáží takovou muziku napsat. Jenže po vydání alba nezůstal v kapele kámen na kameni. Odešel Dimitris i bicmen Stelios (oba kmenoví členové sestavy) a vše zůstalo pouze na Georgeových bedrech. Ten se s danou situací popasoval se ctí, a krom angažování vrcholného frontmana brzy obsadil i všechny zbývající posty.
Album "Towers of Gold" začíná velkolepě. Úvodní skladba "The Flame Rekindled" je velmi chytlavým power-speedmetalovým příspěvkem, který díky bohaté instrumentaci, nápaditému skladatelství, nádherně čistému zvuku a Heimanově výkonu nenechá v klidu žádného příznivce rychlomelodických textur. Jelikož ale z minulosti víme, že speedová tempa nejsou středobodem kapely, vnitřní hlas napovídá, že další dění už se v podobně kvapném rytmu neodehraje. Což se až na pár krátkých výjimek zcela potvrdí.
Hudební jádro tvoří heroický heavy/power metal, jenž velmi často hladí filmové smyčce. Výpravná atmosféra se zvukovými nárazy mořských vln a velmi pečlivě budovanými aranžemi je běžnou součástí alba. Když se kapele povede všechny kompoziční prvky vyladit, jde vskutku o působivý zážitek. Důkazem toho je třetí stopa "The Voyage", ve které se instrumentace (s chytlavě vytrylkovaným sólem jako bonusem) a Danielův výkon nalézají v dokonalé souhře, případně i členitá "Symphony of the Night" (ačkoli hlavně proto, že se stále nacházíme v první polovině nahrávky). Jenže pak se řecký autor až příliš zaměří na tvorbu střednětempých až polodoomových pasáží a poslech nahrávky začne vyžadovat vyšší dávku trpělivosti.
V tu chvíli začne platit následující pravidlo: jakmile zpívá Heiman, je o zábavu postaráno. Když hlavní roli převezmou náladově tažené či heavymetalově pochodující plochy, musíme jít zážitku lehce naproti. Pocitu ohromení zřejmě docílíme při absolutním zklidnění, nerušeném a nepřerušovaném poslechu na kvalitní aparatuře. Jenže kdo se dnes dokáže na hodinu zklidnit (a neposlouchá přitom hudbu z telefonu)? Jedna z nejvýživnějších pasáží si nás vezme (ať už posloucháme soustředěně či nikoli) v první třetině čtvrthodinové titulky. Kýžené zrychlení, intenzivní kytary a USpowermetalové prvky spolehlivě navnadí na poslech celé skladby. Pak ale přijde pokus o temnější dramatizaci, ženské orientální popěvky, další vleklé úseky, apokalyptické sbory, přičemž nelze tvrdit, že je vše sladěno v komplexně propojený hudební epos. A tak lze mluvit o celém albu. Pocit napulírovaných tónů, na kterých jsou přes všechnu blyštivost k zahlédnutí jemná zrnka prachu.
|
