Být pomalu osmnáct let součástí destruktivní party metalických industrialistů Ministry a přežít, to vyžaduje krom určité obezřetnosti i neobyčejně odolnou psychiku, neboť osoby, které se pohybovaly delší dobu v blízkosti egocentrického principála Ala Jourgensena jsou mrtvé, těžce drogově závislé nebo psychicky narušené. Jednou z výjimek potvrzující pravidlo je skladatel, producent a multiinstrumentalista Paul Barker, který do Ministry nastoupil v roce 1986, a až s jeho skladatelským přispěním a neobvyklou produkcí se po vydání přelomové desky „The Land of Rape and Honey“ kapela dostala z undergroundu mezi největší rockové idoly. V té době jej posluchač drsné muziky mohl zaznamenat i v hardcore/punkových Lard s Jello Biafrou nebo v Revolting Cocks.
Rozdílné názory na životní styl, ale i na další hudební vývoj kapely donutily Paula Barkera v roce 2003 k odchodu, neboť se chtěl věnovat smysluplnějším projektům. Krom produkce různých industriálních kapel hostoval a skládal pro kamarády Nine Inch Nails, je autorem nesčetných remixů a občas vyjede s někým na turné jako basák, třeba s Puscifer.
Jedním z jeho osobních projektů je i kapela Lead Into Gold, jejíž prvotina „Age of Reason“ v roce 1990 zdatně konkurovala elektroindustrialistům Skinny Puppy. Další materiál v podobě singlů a EP byl kvůli tahanicím s firmou vydán až v roce 2015, na druhé plnohodnotné CD „The Sun Behind The Sun“ si fandové počkali až do roku 2018. Na něm rozvinul svou vizi retrospektivního post industriálního soundu v intencích Trenta Reznora a jeho Nine Inch Nails nebo Skinny Puppy. Jelikož toto album potěšilo mnoho ortodoxních fandů skřípajících kovů, nemohla ani novinka „The Eternal Present“ zůstat nepovšimnuta.
Zatímco u většiny podobných umělců je jejich současná tvorba přístupnější, Paul Barker jde proti proudu a rozbíjí klasickou stavbu písní, na pravidelný rytmus a strukturu v podobě „sloka, refrén, sloka“ můžete s klidem zapomenout. Jeho hlas není na novince tak brutálně zkreslen, je znatelné (jak sám i přiznává) určité pěvecké zlepšení, ovšem pouze ve vytyčeném žánrovém vzorci, žádné výkony à la Freddy Mercury neočekávejte.
To vše lze vypozorovat v titulní „The Eternal Present“, ve které se k bzučícímu syntenzátoru přidává Paul s ležérní basovou figurou, která vyplňuje prostor mezi roztěkaným rytmem bicích samplů. Elektronické smyčky ucpávají poslední volný prostor a utahují smyčku kolem posluchačova krku, povolují jen na okamžik, mezi slokami deklamovaného temného textu. Druhý song přichází s mnohem přímočarejší rytmikou, která každým úderem zaráží posluchače hlouběji do křesla. I tentokrát z řady směrů útočí několik industriální samplů, které se navzájem proplétají. Ve třetí skladbě „She Lies Beyond“ překvapuje Paul pokusem o melodický zpěv, který se postupně vynořuje z mlžného oparu elektronických zvuků a pokroucené rytmiky. V některých pasážích se připojuje jemně zkreslená baskytara, připomínající gotické hrdiny The Cure, jamující s Nine Inch Nails.
„Lže nám o smyslu úhledně pohřbeném v této písni
Lže nám a obratně hromadí příběhy, které nikdy nebyly nevyprávěny“
Industriálně něžný ploužák se stejně neuchopitelným textem o obavách ze ztráty kreativity je nejpřístupnější skladbou alba. I Paul přiznává, že občas odbočí od náročnějších struktur písně.
„Nesnažím se psát popové písně, ale pokud se to stane, jsem s tím v pohodě.“ Repetitivní opakování jedné sloky v „The Surface“ je doprovázeno klokotáním syntenzátoru a samply lesních rohů a z té kroužící jednotvárnosti se leckomu zatočí hlava.
Z letargie každého probere instrumentální „Fuga (Pro BR)“. Ze zkratovaného syntenzátoru vychází zmutovaná melodie, kterou recyklují další a další elektronické krabičky v jakémsi protestním umanutí. Dusivé napětí v kruzích každým tónem stoupá, posluchač prosebně očekává katarzi, ta ale nepřichází. Takto si lze představit hudebně ztvárněnou vzpouru strojů a asi i proto ji Lead into Gold vtipně zařazují na počátek setlistu.
V majestátní symfonii „The Sea The Sun The Past The Sum“ doprovází Paula spřízněná Lorrie Kountz na kytaru, jejíž zkreslený zvuk levou zadní předčí hlukové kakofoniky Sonic Youth.
V předposlední „A Thousand Licks“ Paul šeptavě vemlouvavým hlasem deklamuje text, který jako by kombinoval s moderní verzí thereminu, ten moduluje zvukový signál bez doteku nástroje, jen pohybem ruky. Pitoreskní taneční muzika pro androidy.
Závěrečná „Tell Me Again“ zklidňuje smysly a provází posluchače jakýmsi ambientním epitafem zániku civilizace nebo lidského vztahu.
Ikony metalického post industriálu - Ministry, Nine Inch Nails, Front 242, Frontline Assembly a rovněž Skinny Puppy prožívají svůj (možná poslední) návrat na výsluní pódií. Zatímco u některých metalové aranže a dominantní rytmus tvoří nezbytnou součást jejich soundu, legenda žánru Paul Barker se svým projektem Lead Into Gold na to jde po svém. V každém songu používá odlišnou rytmickou strukturu, většinou komplikovanějšího charakteru, o syntenzátorové plochy tříští různě zmutované samply a jednoduché basové figury. Barkerův čistý, elektronicky jemně zkreslený hlas se záplavou elektroniky efektně kontrastuje a zkreslenou kytaru objevíte v nahrávce jen za použití nápovědy v tiráži alba. Ač se nahrávka ohlíží do minulosti, přesto zní současně, neboť hudební technika (kterou Paul vyrábí a používá) pokročila o notné míle kupředu. Zatím industriální album roku.
|
