Testament byl na konci osmdesátek v obrovském laufu. Kapela se těšila neustále vzrůstající popularitě, za což mohla jednak doba a příznivý pohled na tvrdší metalové žánry, jednak kvalita prvních dvou studiovek "The Legacy" a "The New Order". Firma Megaforce Records proto zase chtěla další řadovku stůj co stůj, pokud možno hned. Kalifornský kvintet stihl odehrát řadu velkých koncertů, včetně několika evropských zastávek, a už mazal zpátky do studia, aby stvořil třetí zápis, jenž byl nadepsán titulem "Practice What You Preach", a vyšel 4. srpna roku 1989.
Některé věci spojené s novým albem byly velmi sympatické. Obdiv zaslouží skutečnost, že dílo vzniklo ve stejné sestavě, jako předešlé dva počiny. Pozitivně působí fakt, že se autoři - tedy celá pětice hudebníků - rozhodli neustrnout na místě a posunuli základní thrashmetalový tvar o něco dál, počínaje texty, ve kterých se trio Billy / Peterson / Skolnick zabývalo angažovanějšími tématy, jako je politika nebo globální oteplování (ano, už tenkrát). V souladu s tím se povedl art-work od Williama Bensona, jenž působí důmyslněji nežli výtvory většiny žánrových souputníků (např. Exodus, kteří v té době "vynikali" mimózními přebaly svých desek). Tím ovšem výčet jednoznačných pozitiv v podstatě končí...
Následujícími řádky zřejmě půjdu proti obecnému proudu, nicméně pravdou je, že mě třetí album Testament nikdy nebralo. Zaprvé nejsem schopen pochopit, proč se nikdo nepoučil z diletantského ozvučení předešlých studiovek a nehodlal sjednat razantní nápravu. Fošna "Practice What You Preach" je opět metalově neprůbojná, zakrslá a brání plnohodnotnému užití slyšeného materiálu. Jediným, kdo může tvrdit, že je se zvukem svého nástroje celkem spokojen, je basista Greg Christian, velké námitky by asi nevznesl ani Chuck Billy, ostatní ale práce Alexe Perialase jednoznačně poznamenala, což je s podivem, neboť nad tímto producentem tentokrát nedrželi "výchovný dohled" manželé Zazulovi. Přesto se dílo nepovedlo a zvuk je - zejména z dnešního pohledu - vyloženě chabý.
Stejně tak bych potřeboval někým moudrým vysvětlit, jak mohla kapele tak velkoryse projít úlitba k měkčím stylům. K syrovému thrashi se pánové zachovali celkem macešsky a na novince přinesli jakýsi mix mezi Metallikou a Red Hot Chili Peppers, přičemž mnohdy chyběl jenom kousek ke glam metalu, který se tehdy nacházel na svém vrcholu (takže se nelze zbavit myšlenek o cílené tendenčnosti). Přestože Skolnick po letech tvrdil, že jej ostatní při skládání ignorovali, je zřejmé, že mu změna stylu - jakožto naturelem jazzovému hudebníkovi - nešla proti srsti. Zároveň je evidentní, že je to právě Alex, který se stal hrdinou třetí desky Testament. Jeho sóla zůstávají ozdobou celé instrumentace a při nižším podílu celkové tvůrčí invence se derou do popředí s o to větší grácií.
Všimnou si toho lze v kusu "Perilous Nation", kterému dominuje Skolnickovo sólo s neoklasickým přívlastkem aka Cacophony, stejně jako v úvodní titulce, jež díky Alexovi získala bezmála progresivní charakter. Dojem nicméně kazí autorské přilnutí k Metallice, jejíž masová popularita se pro Kaliforňany stala neodolatelnou kořistí na dlouhé budoucí roky. Tomuto vábení podlehl i - jinak tradičně výborný - Chuck Billy, který kopíruje hetfieldovské konečky frází, a to umanutě téměř v každé skladbě, což je poněkud rušivé.
Závan předešlé tvorby přinese několik skladeb, nejvýrazněji "Blessed in Contempt", která jednoznačně potvrdí, co šlo Testamentu v osmdesátkách nejlépe. Povedla se i píseň "The Ballad", zejména její pomalá část, která tak předznamenala pozdější úspěchy, jež Testament slavili s "ploužáky" na začátku devadesátek. V playlistu rovněž dochází na flirt s britským heavy metalem ("Envy Life"), groovem ("Sins of Omission") nebo thrash´n´rollem ("Nightmare (Coming Back to You)"), což se symbolickou přesností shrne titul finální instrumentálky "Confusion Fusion".
Třetí album Testament bylo přijato kladně fanoušky i kritikou. Dodnes je nejprodávanějším počinem kapely a komerčním zenitem, na který se v budoucnu již nepovedlo navázat (přestože většina následujících desek byla o poznání zdařilejších). Já osobně se do poslechu této nahrávky musel vždy nutit, přičemž mi každou snahu o poctivý průnik (a že jich bylo!) ničí hlavně špatný zvuk.
|
