Některé věci vám z paměti nic nevymaže. Já např. nezapomenu, jak jsem coby náctiletý harant pečlivě prohlížel temný až hororový motiv na obalu čtvrté studiovky Testament. Na začátku devadesátek působilo všechno nově a čerstvě, takže ničemu nevadila ani skutečnost, že jsem měl daný art-work k dispozici jenom na malé kazetě. Na druhou stranu je pravda, že mě obsah alba moc nezaujal a od té doby jsem se k němu mnohokrát nevrátil. Proto mě zajímalo, jestli po více než třech dekádách nastala nějaká změna...
Americký kvintet se k nahrání díla opět vydal do kalifornských studií Fantasy, tentokrát ale využil jiného producenta. Chtělo by se napsat konečně, jelikož práce Saši Perialase, jenž s kapelou tvořil první tři fošny, nebyla nijak výjimečná. Jenže příchod nového studiového mistra, kterým byl Michael Rosen, nic zásadního nepřinesl a celková produkce alba ale opět není dostatečně důrazná (kytary nemají s thrashem nic společného). Podobně se dá popsat také hudba, při jejíž tvorbě si autoři (krom basisty Grega všichni zúčastnění) rozhodně nesáhli na tvůrčí Olymp a zůstali zhruba na úrovni předešlého zápisu "Practice What You Preach".
Čtvrtý zápis Testament byl opět tvořen v časovém tlaku, kvůli němuž se ze šuplíků vytahovaly starší věci. To vše proto, aby kapela stihla dokončit desku před evropským turné "Clash of the Titans", ve kterém se představila po boku velikánů Slayer, Megadeth a Suicidal Tendencies. Tracklistem občas zavane odér prvních dvou alb, nové kompozice ale nedosahují kvalitativní úrovně starších skladeb a působí jako jejich zvadlý stín.
Po intru "Beginning of the End" nastoupí významný riff songu "Face in the Sky", který mísí vícežánrové vlivy, aniž by popřel syrový thrashový základ a v celkovém součtu jde o jednu z lepších položek této desky. V podobném duchu se odehraje i navazující stopa "Falling Fast", kde do ostrých předělů zasahuje Billy kusým harshovým projevem, čímž jakoby zdravil své já z budoucích desek Testament. Chuck zpívá hezky, opět se ale nedokáže vyhnout vokálnímu manýrismu, jenž se chvílemi stává těžko stravitelným, působí trochu jako parodie na Jamese Hetfielda a v podstatě stojí za neúspěchem té které skladby (např. "Absence of Light"). Titulní věc nabídne otravný refrén, situaci částečně zachrání Skolnickovo sólo. Alex si opět jede vlastní hru, která pokaždé dokonale nesouzní se zbytkem písně (minimálně po stránce kvality je Skolnick o level výš) a trochu symbolicky tím naznačuje rozkol, který se probouzel uvnitř sestavy mezi ním a ostatními.
Podobně rozkolísaně si vedou další písně, s určitou výjimkou kusu "Malpractice", ve kterém figurují chytlavé sloky a (samozřejmě) další povedené sólo, potažmo balady "The Legacy", jež ve svém jemném napětí a citlivě dávkované gradaci baví v celé délce. Billy ve skladbě plně využívá rockový potenciál a hudebníci celkově působí, že pokud u nějaké kompozice strávili odpovídající penzum času, byl to právě tento kousek, titulem odkazující k prvnímu albu Testament (potažmo k původnímu názvu kapely). Zejména díky němu si čtvrtý zápis amerických thrasherů zaslouží pozornost i dnes, ačkoli je zřejmé, že na vrchol metalografie kapely nikdy nepatřil a patřit nebude.
|
