Historii kapely Testament lze rozdělit do dvou základních rovin. Té původní, která je ohraničena pátým albem "The Ritual" z roku 1992, potažmo odchodem několika stěžejních členů, se říká klasická éra. Osmdesátková alba vznikala v první thrashmetalové vlně (obecně se sice říká ve "druhé", ale to podle mě nedává smysl), takže je punc jakéhosi kultu na místě. Z dnešního pohledu se ale - vyjma prvních dvou desek "The Legacy" a "The New Order" - jedná o díla naprosto poplatná své době, bez významnějšího přesahu do nadcházejících dekád.
Pátá studiovka Testament má být reakcí na Černé album od Metalliky. Jenže na nejslavnější metalovou kapelu měli naši hrdinové spadeno už od třetího zápisu "Practice What You Preach", a fošna "The Ritual" z tohoto trendu nijak významně nevybočuje. Pokud její obsah - o který se autorsky postaralo kytarové duo Skolnick/Peterson - v něčem přece jenom pokročil, pak v negativní směru budování rozvleklých a nijak zábavných hudebních ploch. Některé skladby by mohly posloužit jako ukolébavka pro děti. Je pravděpodobné, že např. po titulním kusu by se do říše snů odebrala i ta nejneposednější ratolest.
Možná by pohled na album nemusel být tak příkrý, kdyby se konečně vydařila zvuková produkce. Toho ovšem Tony Platt nedosáhl, sound je sice o něco lepší, nežli v předešlých dvou případech, v celkovém součtu je ale zase metalově neškodný jako kdyby první emise alba, ke které došlo 15. května roku 1992, měla putovat rovnou do domova důchodců nebo někam do playlistu lázeňských kolonád. Úvodní - velmi dobré - instrumentálce "Sings of Chaos" to nijak neubližuje, poznamenán je až metalový obsah, který následuje. I tak lze startovní položku "Electric Crown" považovat za lepší kousek nahrávky a zároveň za pomyslný základ skladatelského mustru, od nějž se ve větší či menší míře odvine každá z následujících skladeb.
Prim hrají výrazné (nezaměňovat se slovem chytlavé) melodie, které jsou obaleny tradičním heavíkem (občas změkčeným až někam k hard rocku) a thrash metalem, jenž na páté studiovce nechybí, avšak je poznat, že je to spíše z povinnosti, nežli z přirozeného autorského popudu. Skladby většinou začínají ostrým kytarovým motivem, který ale navazující obsah nijak stylotvorně nerozvíjí. Místo toho nastupují střednětempé pasáže, groovy spodky a typické vokální "padání". Kvalitativní výjimku tvoří sólové ohňostroje Alexe Školníka, které tradičně vyčnívají nad zbytkem kapely a svým způsobem dávají jedinou záminku k opětovnému poslechu alba.
Jeho doposlouchání je jinak věcí nemalé trpělivosti. Táhnoucí se proluky lze vnímat už při třetí skladbě "So Many Lies", jež má více než šest minut (a bude hůř). Dobrému výsledku se blíží relativní hitovka "Deadline" i kus "Agony", v němž se melodie hezky propojí s thrashem, zbývající tři songy už ale nemají co nabídnout. "The Sermon" dokola opakuje nepříliš záživný motiv, "Return to Serenity" znamená povinnou baladickou zakázku od vydávajícího labelu, a jediný klad závěrečné šestiminutovky "Troubled Dreams" přináší vědomí, že je celé dílo konečně za námi.
Bývá obvyklé a taktické, že hudebníci na adresu každého právě vydaného alba pějí nejoslavnější ódy. Lepší je proto zjišťovat jejich pozdější, mnohdy o poznání střízlivější názory. Chuck Billy například považuje novodobou éru kapely za daleko zajímavější. Až zde totiž dle svých slov využívá plnou škálu a dynamiku svého hlasu. Frontman Testament dále uvádí, že slabinou prvních pěti nahrávek byla produkce. S tím nelze než souhlasit, a je dobře, že počínaje šestou řadovkou "Low" se situace začala výrazně obracet k lepšímu.
|
