Covidová pandemie a následný prudký nárůst cen se brutálně podepsaly na cenách vstupenek i na dramaturgii největších tuzemských rockových festivalů. Poprvé od roku 2011 jsem se rozhodl nenavštívit Vizovický Masters of Rock, který letos za rekordně vysoké vstupné nabízí na své poměry nečekaně slabý program, a upřednostnil jsem raději plzeňský Metalfest. Soupiska vystupujících kapel sice nebyla o moc lepší, ale cena vstupenky vypadala přijatelněji. S obsazením headlinerů si organizátoři příliš hlavu nelámali a do Plzně pozvali nejprofláknutější a nejokoukanější jména melodické metalové scény, která jsme v našich končinách měli možnost vidět již nesčetněkrát. Odpolední program vesměs zaplnily zahraniční kapely hrající spíše druhou až třetí ligu, i proto se mé postřehy budou týkat jen několika vybraných vystupujících.

Finští power metalisté Stratovarius se už několik let nacházejí za zenitem. Ještě před deseti lety by na festivalu typu Metalfest měli pozici neotřesitelného headlinera číslo jedna, nyní se musejí spokojit s vystoupením v odpoledních hodinách. Ani jejich studiová tvorba už nemá takovou sílu, jak tomu bývalo na konci devadesátých let a na přelomu milénia. Potvrdilo se to i naživo. Skladby z posledního alba „Survive“ nesklidily takový úspěch jako léty prověřené hity „Eagleheart“, „Speed of Light“, „Black Diamond“ nebo závěrečná „Hunting High and Low“. Velkou pochvalu zaslouží kytarista Matias Kupiainen za to, jak dokáže přesně zahrát všechna sóla po svém předchůdci bez toho, aniž by v nich upravil jediný tón, což demonstroval i v úryvku z kultovní instrumentálky „Stratosphere“.

Páteční večer zakončili Arch Enemy. Přestože Lochotínský amfiteátr nabízí nespočet míst k sezení, větší část publika se rozhodla vychutnat si švédský melodický death metal jak se sluší, hezky ve stoje. Kapela je stále (i po téměř třiceti letech na scéně) ve výborné kondici a potvrdila to i v Plzni. Z bohaté zásoby hitů se bohužel nedostalo na všechny, ale pecky „The World Is Yours“, „My Apocalypse“, „The Eagle Flies Alone“, „We Will Rise“, „Nemesis“ či skvěle přijatá novinka „The Watcher“ udělaly z vystoupení Arch Enemy jeden z vrcholů festivalu.

Vystoupení brazilské Crypty mě ani trochu nebavilo. Čtveřice death metalových amazonek se po celou délku setu potýkala se špatným zvukem. Ani jedna z kytar nebyla pořádně slyšet, což už tak dost jednotvárnému projevu zrovna nepřidalo. Fanoušci dovádějící v prostoru pod pódiem, který je v Lochotínském amfiteátru pro tyto účely bohužel dost malý, se tím ale nenechali zaskočit a v kotli se strhla pořádná mela. Došlo na circle pit i na wall of death.

Velký dojem na mě neudělali ani finští industriální metalisti Turmion Kätilöt, jenž působili jako slabší verze Rammstein. Dvojice zpěváků se při komunikaci s publikem často navzájem přeřvávala, což působilo poněkud chaoticky a celkově divně.

Následující a taktéž finské vystoupení byla úplně jiná káva. Když jsem Korpiklaani viděl naposledy, pánové působili trochu unaveným dojmem a set list stavěli především na pomalejších a rozvláčnějších střednětempých písních. V Plzni se ale představili staří dobří Korpiklaani, tak jak je známe a máme rádi. Kapela překypovala energií a házela jeden divoký alkoholem načichlý song za druhým. Už zkraje zazněly veselé halekačky jako „Wooden Pints“ či „Happy Little Boozer“ a publikum se pustilo do zběsilého dovádění. Malinký a totálně přeplněný prostor pod pódiem se pro tyto účely ukázal velmi rychle jako nedostačující a v kotli vznikaly nepříjemně vypadající tlačenice. Kapela zvolnila až v druhé části svého bloku, když došlo na písně z posledního alba „Jylhä“. Závěr obstaraly tradiční vypalovačky „Beer Beer“ a „Vodka“. Publikum si povedený koncert užilo a zpěvák Jonne Järvelä, který ten den slavil své devětačtyřicáté narozeniny, mohl odcházet z pódia maximálně spokojený.

O kvalitách hudby Powerwolf si můžete myslet co chcete, ale jedno se jim upřít nedá, profesionální přístup a skvělá práce s publikem z nich dělá ideálního headlinera každého festivalu. Svůj status největší hvězdy dvanáctého ročníku Metalfestu beze zbytku obhájili. Žádná jiná kapela nepředvedla takovou show jako německá power metalová smečka. Hromada pyrotechniky, působivé kulisy, dokonale secvičená koordinace pohybů všech členů kapely, skvěle zvládnutá práce s publikem a v neposlední řadě set list plný hitů, to vše utvářelo z vystoupení Powerwolf jeden z nejsilnějších zážitků letošního Metalfestu. Navzdory dlouhým proslovům zpěváka Attily Dorna neměl koncert vlčí smečky jediný slabší moment a od úvodní „Faster than the Flame“ až po závěrečné megahity „We Drink Your Blood“ a „Werewolves of Armenia“ to byla jedna velká jízda.

Jen pár týdnů před vypuknutím plzeňského festivalu (tedy na poslední chvíli) zařadili pořadatelé na nedělní poledne sólové vystoupení zpěváka německých power metalistů Freedom Call Chrise Baye. Ten do Plzně přijel mimo jiné proto, aby ve zdejší ZOO pokřtil mládě tučňáka. Chris za doprovodu akustické kytary zapěl několik hitů domovské kapely a přihodil ještě předělávku „Run to the Hills“ od Iron Maiden. Tato netradiční folková vsuvka nebyla vůbec špatná, ale jsem si jistý, že ten malý hlouček přihlížejících pod podiem by stejně jako já daleko více ocenil plnohodnotné vystoupení Freedom Call.

Z programu slunného nedělního odpoledne stojí za zmínku vystoupení čistě ženské hard rockové kapely Thundermother. Čtveřice rockerek ze Švédska předvedla energii napumpovaný svěží hard rock silně ovlivněný muzikou AC/DC, přičemž jim vyloženě seděly svižnější skladby.

Je už trochu tradicí, že finští válečníci Ensiferum mají na festivalech problém se zvukem. Ten nebyl ideální ani v Plzni. I když všechny nástroje byly krásně čitelné, zvukař si úplně nedokázal poradit se zpěvy, které v současné době v kapele obstarávají hned čtyři muzikanti. Všechny technické nedostatky vzaly rychle za své, když kapela spustila neskutečně našlapaný set. Ten odpálila extrémně chytlavou hitovkou „Rum, Women, Victory“ a v nastoleném tempu pokračovala dále. Epickým a bravurně zahraným folk metalem dostala obecenstvo prakticky okamžitě do varu a pod pódiem začala hotová divočina. Kapela diváky rozhodně nešetřila a pálila jeden hit za druhým a neopomněla ani skladby z posledního alba „Thalassic“, které, jak už jsme se mohli několikrát přesvědčit, naživo zatraceně dobře fungují. Závěrečné trio skladeb „Andromeda“, „In My Sword I Trust“ a „From Afar“ s kapelou sborově odzpívala nemalá část přítomných, čímž se potvrdilo, že Ensiferum se v Plzni těší velké oblibě. Fnští válečníci se postarali o jedno z nejlepších vystoupení nedělního dne.

Americká thrash metalová legenda Testament je na tuzemských pódiích k vidění poměrně často. Do Plzně přicestovala bez kytarového mistra Alexe Skolnicka, který se z rodinných důvodů omluvil. Na turné ho nahradil Phil Demmel, který se role záskokáře zhostil znamenitě. Hudba americké pětice mi k srdci nikdy nepřirostla, musím ale uznat, že úspěch u publika sklidila obrovský a zcela zaslouženě.

O závěr Metafestu se postarali polští Behemoth. Ti měli přichystaný efektní úvod, začátek show odehráli schovaní za bílou průsvitnou plachtou. Hudba Nergalovy party se bohužel zcela míjí s mým vkusem, takže jejich vystoupení jsem bez výčitek opustil předčasně.

Během celého festivalového víkendu bylo příjemné slunečné počasí, což je u každého fesťáku bonus k nezaplacení. Jediným negativem Metalfestu byl protivný čipový systém nakupování občerstvení, zvlášť když ke stanu na dobíjení čipů byla během celého pátku desítky metrů dlouhá fronta. I přes tento a další nedostatky hodnotím letošní Metalfest jako velmi vydařený. Děkuji pořadatelům, že to ani po té dvouleté covidové pauze, která jim přinesla jistě nemalou finanční ztrátu, nezabalili a že si i nadále můžeme užívat jedinečnou atmosféru letních festivalů.