Prakticky celou hudební kariéru se Raymond Balderrama, alias Ray Alder, pohyboval ve světě progresivního metalu. V posledních letech jako kdyby si chtěl udělat hudební život ještě pestřejší a tak se před čtyřmi lety pustil do sólového debutu, v němž ze svého obvyklého kabátu velmi elegantně vyklouzl a v různých polohách demonstroval, jak úžasným nástrojem je jeho hlas (nezapomněl přitom dát i zasloužený prostor parťákům, kteří jej na této strhující misi doprovázeli, což albu „What The Water Wants“ ještě přizvedlo laťku), v loňském roce v rámci projektu A – Z vsadil na rockové písničkářství a zase z toho byla deska jako víno. A jelikož domovští Fates Warning se studiově drží volného tempa posledních let a panuje u nich klid zbraní, měl Ray spoustu času na realizaci druhého sólového alba s lakonickým názvem „II“.
„Když jsme psali první sólové album, chtěl jsem vyzkoušet různé hudební styly. Nechtěl jsem, aby to bylo opravdu heavy, ale více muzikální s chytlavými refrény… s novým albem jsem chtěl, aby hudba a texty byly temnější a těžší…,“ naznačil Ray, jakou cestou se jeho hudební chutě budou ubírat. A tahle změna je patrná od prvních tónů, novinka je temnější, přemýšlivější i intimnější, a o něco víc se v ní odráží Alderova dlouholetá minulost. Základní recept je totožný – melodie umožňují vyniknout přirozenému, velmi pružnému a charismatickému Adlerovu hlasu, bohatý děj a čistý, přehledný zvuk jsou ideální ke sledování technických dovedností jeho spoluhráčů, přičemž kytarové kouzlení Mikea Abdowa a Tonyho Hernanda i precizní a hodinářsky přesné mazlení se s bicí soupravou Craiga Andersona jsou po celou dobu zcela vyrovnaným parťákem hlavní postavě projektu. A momentů, kdy se stávají dominantnější, není zrovna málo.
Svět alba „II“ je o něco méně barevnější, než byl Alderův sólový debut a jeho základní obrysy dokonale načrtne úvodní „This Hollow Shell“. Laskavě přemýšlivá muzika, která i ve svých nejklidnějších polohách je nabitá napětím, jež systematicky narůstá, pod strhujícím dominantním zpěvem dráždí neposedné kytarové pošťuchování a vše nevyhnutelně směřuje do vypjaté pasáže, ze které jde mráz po zádech. Tohle je lekce z toho, že i z relativního mála lze vykřesat diamant. Akčnější „My Oblivion“ s melodicky velmi silným refrénem, hypnoticky klidný úvod „Waiting For Some Sun“, která nabere dravost díky hrubé kytaře, až šansonový klid v „Keep Wandering“, či chytlavě nenucené finále v neposedné „Changes“ (s všeříkajícím sloganem „Changes, everything changes…“, kombinující výpravně emotivní klid s vypjatou, až alarmující pasáží se v diamantovém náhrdelníku budou také spolehlivě vyjímat.
Silence Is Enemy, zpívá Ray Alder v jedné z nových skladeb. Album „II“ je jedním z výborných způsobů, jak tohoto nepřítele spolehlivě porazit na hlavu.
|
