Testament byli vždy kapelou, která pokukovala po práci úspěšnějších kolegů. Nejčastěji to byla Metallica, potom Pantera, v polovině devadesátých let ale metalovým světem zacloumaly jiné spolky, např. Fear Factory, Machine Head nebo Sepultura, což Petersonovi s Billym nemohlo uniknout. Dalo se tedy čekat, že sedmá řadovka jejich formace bude nasáklá temnou brutalitou a možná i něčím jako kontrapozitivní energií. Jenže to, co se na pultech obchodů objevilo 24. června roku 1997, vyrazilo dech úplně všem. Tohle byl Testament, který posluchačům posílal pozdrav ze samotného pekla...
Po vydání desky "Low" dali kapele vale jak "jednoalboví" John Tempesta a James Murphy, tak - a to bylo horší - původní basista Greg Christian, se kterým si Eric s Chuckem přestali rozumět. Tyto nervózní a čím dál častější pohyby uvnitř sestavy (všichni tři odpadlíci se po čase v Testamentu zase objevili) byly odrazem doby, ve které na metal zanevřelo hodně "fanoušků" a kdy hudebníci houfně upadali do existenčních i existenciálních krizí. Pátrání po hudební identitě se nevyhnulo ani zbývající dvojici Kaliforňanů, která se opět rozhodla vydat cestou soudobých trendů. K pouti, na jejímž konci stál černý pomník s názvem "Demonic", byl pozván zkušený a osobitý bicmen Gene Hoglan, a basista Derrick Ramirez, jenž stál na začátku osmdesátek u zrodu kapely (tehdy ovšem v pozici kytaristy).
Problémy byly také s vydávající firmou Atlantic Records, pro kterou se Testament stal, stejně jako většina metalových kapel, nerentabilní (manažeři labelu naříkali už v roce 1992, kdy se desky "The Ritual" prodalo "pouhých" 250 000 kusů za rok, což tak nějak mluví samo za sebe). Chuck Billy tuto situaci vyřešil vyloženě lišácky, když se rozhodl založit vlastní firmu Burnt Offerings Inc., díky čemuž se stal vlastníkem autorských práv budoucích skladeb (tuto strategii nyní Billy důrazně doporučuje všem začínajícím muzikantům). K propagační záštitě Testament využili několik labelů, až v půli nultých let zakotvili u největšího z nich, gigantu Nuclear Blast.
Album "Demonic" je nejtemnějším a z dnešního pohledu také nejméně oblíbeným zápisem kapely, zřejmě proto, že se odlišuje od zbytku metalografie, a to po žánrové, ale i kvalitativní stránce. Když jsem album na konci devadesátek poprvé slyšel, okamžitě mě zaujal sekaný riff na začátku první skladby "Demonic Refusal". Syrová brutalita spojená s groovy/thrashmetalovou (a lehce deathovou) úderností mě tenkrát hodně brala a svým způsobem funguje i dnes, zvlášť s ohledem na obstojný, industriálně převalovaný zbytek skladby.
V souvislosti s tímto albem si ale pamatuji ještě jedou věc: nikdy jsem jej nedoposlouchal do konce. A musím říct, že je to pro mě složité i po šestadvaceti letech od jeho vzniku. Těžko se přenáším zejména přes nu-metalové vlivy a paušální neprostupnost hudební tkáně. Časem se playlist mění v objemné tělo plné instrumentálních chrupavek a sulcovitého tuku, který obaluje mozek do nepříjemného zkoprnění. Atraktivní náhon prvního songu se vlévá do jednotvárného reje, do kterého Peterson expeduje kvákavá sóla a vůbec zvuky, jež jsou silně inspirované říší zvířat. Kladné body lze udělit za hutnou produkci a všeobecnou potemnělost, která celkem věrně rezonuje s titulem či vizuálním ztvárněním díla, a také za skutečnost, že album prakticky v ničem nevykrádá Metalliku.
Ocenit lze rovněž snahu o nákuk do jiných skladatelských teritorií, ale hlavně skutečnost, že šlo jenom o krátký "nadžánrový" románek. Jak dnes víme, kapela se začala postupně navracet ke svému původnímu stylu a po různých nepřízních osudu se opětovně nadechla k velkolepým muzikantským výkonům.
|
